Autumn meeting ✔

.1.

Když letadlo přistane, spolucestující se rychle začnou hrnout ven. S odfrknutím se postavím na nohy a protáhnu si záda. V jedné ruce nesu vínovou, teplou bundu a v druhé ruce držím černý batoh. Se sluchátky v uších se pomalu, velice pomalu dostanu ven z letadla s úmyslem najít svůj kufr s tím málem věcí, které jsem neposlala už minulý týden. Jestli se dokážu tak lehce ztratit na letišti, vážně netuším co budu dělat v samotném New Yorku. Když konečně uvidím pojízdný pás s kufry, zůstanu stát na místě, což jak se ukáže, nebyl dobrý nápad. Jsem poctěna několika ne úplně slušnými slovy od pána, který si polil kávou svoji určitě drahou, bílou košili. Díky mě. „Pardon!" křiknu za ním, ale pochybuju, že o moji omluvu stojí. Ihned jak uvidím to množství kufrů, začnu pochybovat o tom, že svůj kufr ještě někdy uvidím, ale pak se objeví můj úžasný tmavě modrý kufr s bílými puntíky a já mám chuť vyjeknout radostí. „Nejsi vůbec, ale vůbec úžasný!" zafuním, když se ten zpropadený krám snažím dostat z pásu ven. Jakmile se kufr ocitne zpátky na pevné zemi, vítězně se usměju a vydám se snad do letištní haly.

Dav lidí se začne z ničeho nic rozestupovat a já pochopím proč až ve chvíli, kdy ležím jak dlouhá tak široká na zemi. Rychlým pohybem si vyndám sluchátka z uší. „Jsi ty vůbec normální?" prsknu na kluka, který mě srazil na zem. Zhluboka oddychuje, tváře má celé růžové. Husté, tmavé vlasy se mu lepí na čelo a jeho zelené oči mě probodávají jako ten nejostřejší nůž. „Já? Ty jsi mě neslyšela? Slovo uhněte má svůj význam, jen abys věděla." Před obličejem mu zamávám sluchátky. „Přes sluchátka není moc slyšet, Einsteine." „Když mě omluvíš puso, musím jít někoho vyzvednout." A teprve teď si ho lépe prohlédnu. Na sobě má jistě kvalitní oblek, na nahou má naleštěné lakýrky a v rukách drží ceduli. Ceduli, na které je napsáno moje jméno. „Otec pro mě nemohl přijet sám?" zeptám se ho a ani se nesnažím skrýt svůj odpor. „Cože?" „Cedule. Moje jméno. Už chápeš?" „Melissa Cowell?" „Bingo Einsteine." mrknu na něj načež se postavím, obleču si bundu, přes rameno si přehodím batoh a chci zvednout kufr, ale on mi v tom zabrání. „Hele, chtěl bych se ti omluvit.." „Trochu pozdě, nemyslíš?" odfrknu si. „Nemusíš bejt hned nepříjemná puso, myslel jsem to vážně, promiň." „Fajn, můžeme už konečně vyrazit? A pro příště, nejsem žádná pusa." „Dobře, puso." mrkne na mě a rozejde se i s mým kufrem pryč z letištní haly.

„Co to k sakru je?" vyhrknu, když stojíme před až moc luxusním, černým autem. „Sice nevím, odkud jsi, ale neříkej, že nepoznáš auto." odpoví s úšklebkem. Ani se nenamáhám odpovědět, pouze mávnu rukou a usadím se na místo spolujezdce. Sedačky jsou vyrobeny z kůže, palubní deska je ze světlého, krásného materiálu, nechybí na ní ani moderní technologie. „Co jsi zač..." zašeptám jen tak do prázdna. „Teda čekal bych, že budeš mít ten kufr lehčí, když jsi minulý týden poslala tak tunu věcí. Co v tom kufru táhneš?" „Věci." myknu rameny. Jakmile usedne za volant okamžitě nastartuje auto a já se rychle připoutám. Očekávám, že udělá to samé a když se tak neděje, odkašlu si: „Pás." „V klidu puso." ušklíbne se, ale pás si zapne.

„Takže.." opatrně začnu. „Jaký je vlastně můj otec?" „Co o něm všechno víš?" zeptá se mě. „Vlastně vůbec nic." povzdychnu si. „To jsem si mohl myslet. Jinak by jsi nebyla tak vyjevená." „Tak jaký je?" ,,Je velmi vlivný." ,,Vlivný?" „No jo. Je investor, v jeho životě hrají roli hlavně peníze." „Peníze?" „Hele puso, přestaň se všemu tak divit, je to docela otravný." „A co děláš ty?" zeptám se. „Já pracuju pro tvého otce." Když auto zastaví před domem, můj žaludek se scvrkne na velikost oříšku. Vystoupím z auta a pomalu vyjdu schody, které jsou pokryty spadaným listím. Ve chvíli, kdy se odhodlám zazvonit, se vchodové dveře z bílého dřeva otevřou a já mám chuť utéct.

-Ahoj❤️
Vítám Vás u své historicky první knížky tady na Wattpadu😅
Vím, že to nebude úplně dokonalá knížka, ale i tak ji dejte šanci 😁
Doufám, že se Vám bude líbit ❤️-