Autumn meeting ✔

.48.

„Děláš si srandu, že jo?" šeptne Ethan a já pouze zavrtím hlavou. Poodejdu do středu pokoje a máchnu okolo sebe rukou. „Všechnu je tu jinak, než jsem to tu nechala... Šuplíky, jsou otevřený... A navíc mám z toho divný pocit." „Dobře," přikývne Ethan, „V tom případě si rychle zabal, budeš teď bydlet u nás." „Ale to nejde..." namítnu a sednu si na postel. „Proč by to nešlo? Víš, že mámě u nás vadit nebudeš." „Ethane, nejde o tvou mámu. Jde o otce a o Jasmine." pokusím se mu vysvětlit, ale to ho ještě víc naštve. Naštvaně praští do židle, která se zakymácí a spadne. „Myslel jsem, že jsi jiná. Myslel jsem, že máš svojí hlavu." „Nerozumíš tomu." hlesnu, vstanu a zezadu ho obejmu. „Tak mi to vysvětli." požádá a já svou hlavu zabořím do jeho zad. Opatrně se z mého sevření vymaní, otočí se a nadzvedne mou bradu, aby se mi mohl podívat do očí. „Melisso, prosím, vysvětli mi to." „Nemůžu dělat problémy. Ne pokud o tebe nechci definitivně přijít." „O mě přeci nikdy nepřijdeš." „Vím, že se opakuju, ale kdybych o tebe přišla, zbláznila bych se. Jenom díky tobě mám pocit, že je můj život opět aspoň trochu normální." zašeptám a Ethana políbím. Polibek mi ihned opětuje, vezme mojí hlavu do svých dlaní a prudce se nadechne. „Zabal si. Všechno. Prosím." „Dobře..." vydechnu a pustím se do balení.

Když mám zabaleno, Ethan si přehodí můj batoh s věcmi přes rameno a chytne mě za ruku. „To je všechno co máš?" „Zbytek věcí mám teď u Chambersů." „Fajn, pro ty se zastavíme zítra." pousměje se a mě nezbývá nic jiného než souhlasit. Když vyjdeme z pokoje, ovane mě studený vzduch. Ethan se na mě zděšeně podívá a beze slova seběhne dolů do haly. Hned ho rychle následuju, div se nepřerazím na schodech. Ethan stojí u otevřených vchodových dveří a je bílý jako stěna. „Proč jsi nechal otevřený ty dveře?" „Já je nenechal otevřený." „Tak kdo?" „Melisso, nebyli jsme tady sami." řekne a mně se podlomí kolena. Srdce mi bije jako splašené a nemůžu se ani pohnout. „Myslím, že bude nejlepší, když rychle zmizíme." rozhodnu se po chvíli a Ethan přikývne. Podám mu klíče a on pečlivě zamkne. „Stejně si myslím, že to nemá cenu." „Proč" zeptám se a Ethan pokrčí rameny. „Ten, co tu byl, má nesjpíš klíče, protože zámek je úplně neporušený." „Kdo by je mohl mít?" „To bys měla vědět spíš ty, ne?" podotkne trefně a mávne na taxi. Když se na něho zvědavě podívám, otevře mi dveře od auta a rukou pokyne, abych si nastoupila. „Nejsi ve stavu, kdy bys mohla zamknout dveře, natož jet přes půl města k nám domů metrem." „Zaplatím to." „Myslíš, že si nemohu dovolit zaplatit taxi?" „Ne to ne, ale nechci, abys za mě pořád platil, Ethane." „Nehodlám s tebou diskutovat." „To ani já s tebou." pohladím ho po tváři a opřu se o něho. Když dorazíme před jeho byt, zaplatím požadovanou částku taxikáři. Ethan mi galantně pomůže ven z auta, a když si chci vzít batoh, zavrtí hlavou a přehodí si ho přes rameno. Společně vyjdeme několik pater, než se ocitneme před jeho bytem. Ethan odemkne a můj batoh položí na zem v chodbě. „Ethane!" vypískne odněkud Nora a do chodby se přiřítí jako velká voda. Jakmile mě spatří, roztáhne rty do velikého úsměvu. „Melissa je tady taky!" zajásá a pověsí se mi okolo krku. „Ahoj Noro. Chyběla jsem ti?" zeptám se a Nora nadšeně zakývá hlavou. To už přiláká do chodby Lindu. „Ahoj." pozdraví mě a líbne mi pusu na tvář. „Jste nějací bledí. Stalo se něco?" poznamená a my s Ethanem se po sobě nervózně podíváme. „Můžu tady pár dní být?" „Můžeš tady být, jak dlouho budeš chtít." usměje se Linda a Ethan ji cosi pošeptá do ucha. Linda zbledne a vykulí oči. Nervózně si poupraví blůzku a podívá se po Noře. „Dáte si čaj? Musíte být zmrzlí." „Připravím hrnečky." výskne Nora a odběhne do kuchyně. „Je to pravda?" zeptá se Linda, a když přikývnu, povzdechne si. „Ethane? Pomůžeš mi? Nedosáhnu tam." zakňourá Nora a Ethan protočí očima. „ Pojď. V klidu si promluvíme." položí mi Linda jemně ruku mezi lopatky a odvede mě do obýváku.

- Ahoj ♥
Vím,že jsem se vám takhle déle neozvala, ale jsem toho názoru, že čtenáře zajímáspíš příběh než tohle „povídání".
Moc vám všem děkuju za skvělou podporu, ohromně si toho vážím. Ale teď k věci– nic netrvá věčně a i Autumn meeting se postupně chýlí ke konci. Zbývá posledníchpár kapitol a já chci, abyste o tom věděli. Takže tak...
Doufám, že se vám další kapitola líbila ♥ ♥ ♥