Autumn meeting ✔

.2.

Ve dveřích stojí postarší muž, jeho vlasy nesou známku barvení, ale u kořínků už má vlasy šedivé. Okolo příjemných modrých očí se nacházejí drobné vrásky. Úsměv, který patří mě, je upřímný a přátelský. Muž má na sobě dobře padnoucí šedý oblek a okolo krku má uvázaného motýlka. „Slečno Cowell." ukloní se a poodstoupí pryč ze dveří, abych mohla vejít dovnitř domu. „Jsem Thomas, sluha vašeho otce. „Dobrý den." řeknu a odejdu dál do haly a rozhlídnu se kolem do kola. Zarazí mě masivní schody uprostřed haly. V tomhle domě se nebudu cítit nikdy dobře. Podlaha je vyrobena jistě z drahého kamene, kolem stěn je rozestavěn krásný dřevěný, lakovaný nábytek na kterém jsou vystavěny vázy a věci z porcelánu. Věci, které mohu s mou šikovností snadno rozbít. „Chcete si odložit?" ozve se za mnou a já mám co dělat, abych nevykřikla. „Co prosím?" dostanu ze sebe a Thomas poukáže na mojí bundu. „Aha. Ano, děkuji." rozepnu si bundu a podám mu ji. „Váš otec vás přijme za půl hodiny ve své pracovně. Když vyjdete schody nahoru jsou to první dveře nalevo. Budete se mezitím chtít najíst, slečno Cowell?" „Myslím, že bych si ráda vybalila. Kde je můj pokoj?" „První dveře napravo." odpoví Thomas a vydá se s mojí bundou k malému kumbálu, kde jí odloží.

Když se ocitnu v druhém patře, zůstanu němě stát. Je tady strašně moc dveří a já najednou nevím, jestli Thomas říkal první dveře nalevo nebo napravo. Rozhodnu se odbočit vlevo, levá strana je snad stranou srdce, ne? Nebo aspoň to se říká. Zadržím dech, zavřu oči a vezmu za kliku. Pochybuju že tohle je můj pokoj. Za mahagonovým stolem sedí černovlasý muž, který něco horlivě zapisuje do notebooku na jeho stolu. Najednou se jeho modré oči upřou mým směrem a já znejistím. Nikdo neřekne ani slovo. Mám pocit, že uběhla snad celá věčnost, ale najednou si otec odkašlal. „Měla jsi přijít až za půl hodiny, nebo ti to snad Thomas nevzkázal?" „Spletla jsem si dveře." podám jednoduché vysvětlení. Vstane od stolu a pomalu ke mně přistoupí. „Jsi strašně podobná své matce Melisso." „Říkají to." myknu rameny. Jeho pohled je mi víc než nepříjemný. Jakoby to vytušil, stočí svůj pohled na zem, odejde k oknu, které se nachází za jeho pracovním stolem a opět nastane ticho. Ticho přeruší až nepříjemný zvuk jeho mobilního telefonu. „Wakefield." představí se autoritativním, chladným hlasem. „Za hodinu? Dobře, budu tam." s povzdychem ukončí hovor. „Melisso, bohužel mě čeká pracovní schůzka, takže si budeme muset promluvit jindy. Kdybys chtěla kamkoliv, opakuji kamkoliv jít, řekni si Ethanovi, odteď se od tebe nehne na krok." „Kdo je Ethan?" zeptám se nejistě. Otec na mě vrhne zmatený pohled. „On se ti nepředstavil?" „Ten řidič? Asi zapomněl." řeknu nejistě. „Dobrá, nyní když mě omluvíš, už budu muset jít." pokyne mi rukou, čímž mi nenápadně naznačí, že mám opustit jeho kancelář. Jsem už skoro na chodbě, když mě ještě zadrží: „Melisso! Vítej doma."

Napodruhé už otevřu správné dveře. Můj pokoj má světle fialové stěny. Naproti dveřím, které vedou na chodbu, se nachází okno, kterým je vidět na rušnou ulici. Pod oknem je psací stůl, který je samozřejmě prázdný. Na levé straně je krásná kovová, bílá postel, na které jsou krabice s mými věcmi. Nechybí ani noční stolek ze dřeva natřený na krémově bílou barvu. Naproti posteli se nacházejí ještě dvoje dveře, které jak zjistím, vedou do malé koupelny a šatny, ve které je zbytek krabic. Pokoj působí uklidňujícím dojmem, ale vůbec není tak útulný jako byl můj pokoj v Montaně. Krabice z postele přesunu dolů na zem, načež sebou praštím do postele. „Vítej doma. To určitě." odfrknu si a pustím se do vybalování. Bude trvat ještě dlouho, než bude i tento pokoj útulný.