Autumn meeting ✔

.37.

Když mě Ethan podporně chytne za ruku, poprvé se odhodlám podívat se otcovi do očí. V jeho tváři nepřečtu žádnou zřetelnou emoci, ale jestli jsem čekala, že otec projeví alespoň část pochopení, pletla jsem se. Nikdo neřekne ani slovo, napjatá atmosféra by se dala krájet. Otec přechází teď už pomalým krokem po místnosti a sem tam nakopne náhodný balónek. „Tak už něco řekni." poprosím ho naléhavým hlasem, protože mám pocit, že samotné ticho mi rve uši. Otec se podívá nejprve na mne a potom na Ethana. „Máš padáka." řekne směrem k Ethanovi, který v tu chvíli pustí mou ruku. „To nemůžeš!" vykřiknu a postavím se před Ethana, i když vím, že ho nemohu ochránit. „Že ne?" uchechtne se a já nepatrně přikývnu. „Melisso, měl na tebe dávat pozor a neměl dopustit, aby se tohle," poukáže na nepořádek kolem sebe, „Stalo." dořekne. „Mohu za to já. Přebírám na sebe veškerou odpovědnost." vyhrknu a chytnu Ethana za ruku. „Jenom ho prosím nevyhazuj." špitnu a upřu svůj zrak na špičky svých bot. „Už jsem řekl. Zítra odevzdáš uniformu a klíče od auta." řekne otec nesmlouvavým hlasem a mě je jasné, že jsem prohrála. Ethan si mě přitáhne blíž k sobě, zadívá se mi hluboko do očí a před otcem, mě dlouze políbí. Nejde o žádný vášnivý polibek, jde o polibek plný něhy a lásky, jde o polibek, který je zároveň jako první a zároveň jako poslední. A je poslední?
Od Ethana mě odtrhne až hlasité odkašlání otce, který i přes to všechno je v rozpacích. Ethan mi věnuje široký úsměv a pak bez jediného slova odejde.
„Jsi spokojený?" obořím se na otce a chci odejít do svého pokoje, ale otec mě zadrží. „Pusť mě." prsknu pohoršeně a vymaním svou ruku z jeho sevření. Promnu si bolavé zápěstí a pohlédnu mu do očí. „Velice jsi mě zklamala." „To ty mě taky." vydechnu. „Melisso!" vykřikne varovně, svou ruku napřáhne k úderu a já rychle přivřu oči. Když rána stále nepřichází, odhodlám se otevřít očí. Otec zastavil ruku uprostřed pohybu, zrychleně dýchá a tváří se překvapený sám sebou. „Tak už to udělej." vydechnu potichu a narovnám se. „Udělej to a ztratíš pro mě už veškerou cenu!" vykřiknu, otec zavrtí hlavou a nechá svou ruku klesnout podél těla. Zhluboka se nadechne a po chvíli ticha řekne: „Thomas dostal infarkt." „Cože?" vyjeknu. Podlomí se mi kolena, ale stačím se zapřít o stěnu. „Musí být ještě nějakou dobu v nemocnici, ale bude v pořádku." „Mohl jsi mi alespoň zavolat." špitnu. „Chtěl jsem." přikývne, „Ale pak mi zavolala nějaká holka, ať okamžitě přijedu domů." „Zavolala?" zeptám se nechápavě a otec se zatváří netrpělivě. „Ano, zavolala mi, ať se okamžitě vrátím domů, protože večer pořádáš za mými zády párty. Tak jsem nastoupil do prvního letadla, abych se přesvědčil na vlastní oči." „Stella, ta mrcha!" procedím skrz zuby a naštvaně nakopnu do balónku. „Jméno mě nezajímá, důležitý je, že měla pravdu. A ty budeš mít domácí vězení hned potom, co to tady uklidíš." „Ale..." „Bez diskuze." sykne a já se skloněnou hlavou odejdu pro koště.

„Melisso!" zakřičí otec tak nahlas, až mi vypadne koště z rukou. „Do kanceláře, ihned!" dodá, já opřu koště o zeď a vydám se pomalým krokem za otcem. I když jsou dveře otevřené, nejprve párkrát zaťukám, než vstoupím. „Jak mi vysvětlíš," poukáže rukou na počítač na svém stole, „Ten e-mail od profesora matematiky?" „E-mail?" zopakuju a posadím se do křesla naproti otci. „Údajně jsi sebrala své spolužačce oblečení." „Ten e-mail jsi dostal až teď?" podivím se a otec si s prudkým nádechem promne kořen nosu. „Osobní poštu si vybírám výhradně tady v kanceláři." „Aha." polknu a zvednu se k odchodu. „Nikam!" přikáže otec a jeho výraz mě donutí opět se posadit. „Můžeš mi to teda nějak vysvětlit?" „Bohužel ne." zavrtím hlavou a otec praští pěstí do stolu. Poté vstane, přejde k oknu a zhluboka se nadechne. „Sebereš spolužačce šaty, uspořádáš párty za mými zády a ještě se taháš s řidičem! Zbláznila ses? Víš, jaké mi děláš jméno?" začne na mě křičet a mě se do očí nahrnou slzy. Postavím se. „A víš, jaké děláš jméno ty mě? Vždyť mě skoro každý nesnáší! Jenom kvůli tomu, že jsi můj otec!" vyhrknu a pokusím se slzy zahnat mrkáním. „Přeháníš." odmávne mě rukou. „Nepřeháním. Zajímáš se jenom o sebe a o tvé prachy! Na nikom jiným ti nezáleží." „Melisso dost!" „Ne, teď mě poslouchej! Vždyť i Thomas toho ví o mně víc než ty! Od doby, co jsem tady, si kladu otázku, proč tě máma milovala. A pořád na ní neznám odpověď." hlesnu a nechám volně stéct po tváři několik neposlušných slz. „Tvoje máma by určitě jako já nechtěla, aby ses zahrabala s obyčejným řidičem!" prskne a já o krok ustoupím. „S obyčejným řidičem?" zopakuju a zavrtím hlavou, „Ten obyčejný řidič pro mě udělal víc, než kdokoliv jiný. Ten řidič, mi dokáže vykouzlit úsměv na rtu. Ten řidič, se o mě na rozdíl od tebe staral. Zajímá ho, co dělám. Ten obyčejný řidič, mě má rád takovou jaká jsem a já se radši zahrabu s ním, než s tebou, protože ho miluju!" vykřiknu a se slzami v očích uteču k sobě do pokoje.