Autumn meeting ✔

.32.

„Přece bys jí nevěřila." ušklíbne se Becca a posadí se na mojí postel. „Právě že věřila." povzdychnu si a Becca sebou praští na posteli. „Melisso, mám jí ráda, ale je to blázen." „Co když má pravdu?" „Nemá, tak přestaň vyšilovat. Kdyby se něco stalo, tak ti dají vědět, ne?" zasměje se Becca a já se trochu uklidním. Svážu si vlasy do culíku, vezmu si blog a tužku a přiskočím k Becce na postel. „Tušíš, jak provést tu pomstu?" „Ani v nejmenším, ale na něco přijdeme." mávne rukou a já začnu vypisovat nápady.

„Bože!" zakřičím frustrovaně, zmuchlám popsaný papír a odhodím ho na zem. „Volala si mě?" otevře dveře Ethan, já po něm hodím polštář a on ho obratně chytne. „Děje se něco?" zeptá se se smíchem, jakmile se rozhlédne po mém pokoji. Všude na zemi se válejí zmuchlané papírky, Becca visí z postele hlavou dolů a z mého obličeje mluví jasná frustrace. „Nic, akorát se už hodinu snažíme vymyslet pomstu." vydechne Becca. „Pomstu?" podívá se na mě nechápavě Ethan a přinese mi polštář zpátky. „No pomstu. Chceme se pomstít Stelle." „To je ta pěkná zrzka, že jo?" sedne si Ethan na židli. „Jo, to je ta pěkná zrzka." prsknu a Ethan se rozesměje. Když na něj vrhnu nevraživý pohled, rozesměje se ještě víc: „Melisso, nemusíš hned žárlit." „Nežárlím." odseknu a začne se smát i Becca. „Přestaňte se smát a konečně něco vymyslete!" vydechnu poraženě, a jakmile se Ethan uklidní, sebere ze země jeden ze zmuchlaných papírků. „To vás vážně nic lepšího nenapadlo?" zeptá se pobaveně a my s Beccou zavrtíme hlavami. „Fajn. Zkuste přemýšlet. Uvažujte nad tím, jaká vlastně je." řekne Ethan, načež mi sebere blok a začne do něho něco sepisovat. „No je hrozně povrchní a narcistická. Zajímá se jen o sebe a o svůj vzhled" odpoví Becca a Ethan přikývne. „Budete mít tělák. Sprchuje se tam?" „Jo. Ona a ty její nohsledi bez mozku zaberou sprchy a pak se tam nikdo jiný nedostane." řeknu. „To je pravda. Jenom představa, že by její dokonalý tělo pokrývala jen troška potu, jí děsí k smrti." přikývne Becca a Ethan se zazubí. „Dobře, to nám dost nahrálo do karet. Uděláte přesně tohle a pamatujte, že ode mě to nemáte." usměje se a podá mi zpět můj blok. Rychle ho očima přelítnu a na tváři se mi rozlije úsměv. „To je geniální." vydechnu a políbím ho.

„Nesnáším šplhání." zafuní Becca, když se snaží vyšplhat se nahoru po laně. „Jsem snad opice, nebo co?" zavrčí a posune se o kousek výš. „Ty se tam alespoň udržíš." povzdychnu si. Ruce mám už sedřený a vždy, když vyskočím na lano, ihned zase spadnu dolů na žíněnku. „Vzdávám to. Jdu se posunout k bodu číslo jedna." šeptnu směrem k Becce, zvednu se ze země a odejdu za profesorkou. Ta mě propustí do šatny za účelem opláchnout si ruce. Ujistím se, že jsem v šatně sama a otevřu svůj batoh. Z něho vyndám pytlík s moukou a přejdu k tašce Stelly. Hned navrchu tašky leží předmět mého zájmu. Stellin fén. Do fénu nasypu určité množství mouky a vrátím ho zpět. Všechno po sobě uklidím a vrátím se zpátky do tělocvičny. Becca už sedí na zemi a protahuje se. Rychle k ní přijdu, sednu si vedle ní a začnu se protahovat. „Hotovo?" zeptá se tak, abych to slyšela jenom já, a já přikývnu. „Fajn, to bychom měli." vydechne a profesorka zapíská na píšťalku na důkaz konce hodiny. Už chceme jít do šatny, když zapíská na píšťalku ještě jednou. „Becca a Melissa uklidí náčiní." řekne a Becca po mě šlehne zděšeným pohledem.

Jakmile uklidíme poslední náčiní, rychle zamíříme do šatny převléknout se. Když si zapínám poslední knoflíček, Stella vyjde ze sprch a uchechtne se. Becca se vedle mě prudce nadechne a zatne pěsti a až šťouchnutí loktem jí probere. Stella si jí přeměří znechuceným pohledem a u velkého zrcadla si začne pročesávat vlasy. „Teď je naše šance." pošeptám Becce a ta se nenápadně zvedne. Rychle si vezmeme naše věci a u Stelliných věcí se zastavíme. Stella je tak zabraná do svého odrazu v zrcadle, že si ničeho jiného nevšímá. Opatrně sebereme její věci a přiblížíme se blíž ke dveřím. Když Stella zapne svůj fén, do vzduchu se rozmístí mouka a ona se rozkašle. Vlasy a obličej má pokryté moukou. Prudce fén položí na pult a začne se po šatně zběsile rozhlížet. „Kdo. To. Byl." procedí skrz zuby a její pohled se zastaví na mě a Becce. „Proč máte moje oblečení?" zavrčí a Becca se nevinně usměje: „No, protože ty ho nemáš.". Stella vyjekne, rozběhne se směrem k nám a chce nám oblečení vzít, ale to my jsme už na chodbě a utíkáme pryč. Bez bot se jí utíká o dost hůř, ale i tak je dost rychlá. Jednou rukou si drží u těla ručník a tou druhou se nás snaží chytit. „Tak stůjte!" křičí za námi, ale to nás akorát popohání. Vyběhneme schody a proběhneme celou školou. Ostatní nám ustupují z cesty a povzbuzují nás. Když narazím do něčeho tvrdého, spadnu na zem. Stella to nečeká, zakopne o mě a natáhne se vedle mě jak dlouhá, tak široká. „Co to má znamenat!" zakřičí profesor matematiky, do kterého jsem narazila. „Vzali mi oblečení." vyjekne Stella a mě je jasné, že je konec. „Vraťte jí to oblečení." zasyčí profesor a my s Beccou jí nedobrovolně oblečení vrátíme. „Děkuju, pane profesore." fňukne a on jí soucitně pohladí po ruce. „Běžte se obléct. A umyjte si obličej." řekne a Stella se škodolibým úsměvem odejde. „A vy dvě. Se mnou! Hned!" zakřičí, otočí se na patě a my ho s Beccou poraženecky pronásledujeme. Když jsme s profesorem z dohledu, ozve se z chodby burácivý potlesk a chvála na naše jména.