Autumn meeting ✔

.17.

„Tvoje dýně vypadá opravdu moc hezky." fňukne Nora a Linda ji pohladí po hlavě. „Ty jí máš hezčí." usměji se. „Stejně je ošklivá." zamumlá a já se rozesměju: „Ošklivá je Ethanova dýně." „Hej!" řekne naoko naštvaně Ethan a Nora se mu začne smát. „Pojď sem!" vykřikne se smíchem Ethan a začne Noru honit po bytě. Linda se na mě podívá velice zvláštním pohledem a já celá znervózním. „Jsem ráda, že tu jsi." řekne měkce. „Já jsem taky ráda." „Já to myslím všeobecně. Ethan je poslední dobou jiný. Řekl ti o jeho otci?" zeptá se Linda a já přikývnu. „Když jeho a Nořin otec odešel, bylo to s Ethanem špatné. Ethan se přestal radovat ze života, začal dělat problémy a jediný, na koho nebyl nepříjemný, byla Nora. Od doby co tě zná, je to ten starý Ethan, který mi tolik chyběl." pohladí mě něžně po ruce. „Myslím, že mu na tobě doopravdy záleží." „I mě na něm záleží." usměji se a teprve nyní se odvážím podívat Lindě do očí. „Řekl mi o tvé mamince." začne opatrně Linda a mě se nahrnou do očí slzy. „Chceš si o tom promluvit?" zeptá se jemně a já chci odmítnout, ale z nějakého důvodu nemůžu. Pomalu přikývnu, Linda mě odvede na gauč a pevně mě chytne za ruku. „S mamkou jsme se procházeli po městě. Povídali jsme si a najednou..." zhluboka se nadechnu, „A najednou na chodník vjelo auto. Mě někdo strhnul na stranu, ale moje máma..." nedopovím větu a rozbrečím se. Nemohu popadnout dech a Linda mě vtáhne do obětí. „Moje máma nepřežila. Toho chlapa nenašli. Na kamerovém záznamu mu nebylo vidět do obličeje. Jediné, co šlo vidět, bylo divné tetování na jeho levé ruce." vydechnu a nepřestávám brečet. Když vzhlédnu, uvidím bledého Ethana s malou Norou v náruči. Linda vstane a převezme si od Ethana Noru. „Pojď, půjdeme spinkat." líbne Noru do vlasů a odejde s ní pryč. Ethan ke mně pomalu přejde, sedne si vedle a já mu položím hlavu na rameno. Jednu ruku mi položí na záda a začne mě jemně hladit. Druhou ruku si proplete s mojí a já pomalu usínám.

Probouzím se zmatená, v cizím pokoji. Hodiny ukazují půl třetí ráno. U otevřeného okna sedí Ethan a kouří cigaretu. Vstanu a pomalu k němu přejdu. Když si mě všimne, věnuje mi smutný úsměv. „Je mi to líto." zašeptá a já zavrtím hlavou. „Myslela jsem, že už jsem z toho venku. Ale tak strašně to bolí." „Pojď sem." rozpřáhne Ethan ruce a já mu vpadnu do náruče. „Víš, že chrápeš?" zasměje se hrdelně. „To není pravda." otřesu se zimou. „Je ti zima?" „Hm." zamumlám a Ethan chce okno zavřít, ale já ho zadržím. „Já musím domů. Táta mě zabije!" začnu vyšilovat, ale Ethan mě zadrží: „Volal jsem Thomasovi. Takže si zase lehni a spi." „Vážně jsi mu volal?" podivím se a on se zasměje. „Nevěříš mi?". Místo odpovědi se uvelebím v jeho posteli a poplácám vedle sebe. „Já se vyspím na gauči." mávne rukou. „Neblázni, je to tvoje postel. Navíc se sem vejdeme oba dva." „Tak dobře." pokrčí rameny a sundá si oblečení. Jenom v trenýrkách si ke mně sedne a já si jsem vědoma svého rudého obličeje. Vleze si pod peřinu, natáhne se a rukou mi pokyne, abych se k němu přidala. Poněkud křečovitě si lehnu, otočím se na bok a Ethan mě obejme. „Dobrou noc." zašeptá a v obětí společně usneme.