Autumn meeting ✔

.7.

„Nechci na žádnou společenskou akci, kde budou lidi jako můj otec." pošeptám Becce, která se snaží pochopit matiku. „Hm. Tak tam nechoď." „Jenže je to uspořádaný na mojí počest." zakoulím očima a dvakrát podtrhu výsledek, který jsem vypočítala. „Co si vezmeš na sebe?" zeptá se a zamračí se nad tím, že každé vyšlo něco jiného. „Máš tam chybu." pošeptám ji. „Máš tam mít x ku dvěma, ne ku osmi." vysvětlím ji a Becca si povzdychne. „Jak to, že to umíš?" šeptne . „Tohle jsme už brali ve starý škole." řeknu a začnu počítat další příklad. „Tak co si teda vezmeš na sebe?" „Nevím, dnes musím jít koupit nějaké šaty s tím idiotem." povzdechnu si. „Myslíš s tvým otcem?" „Co? Ne, já mluvím o Ethanovi." ušklíbnu se a v tu chvíli zazvoní.

Na obědě sedíme s Beccou u stejného stolu jako včera. „Takže Ethan jo?" zasměje se Becca a já se dál vrtám v jídle. „Kdo to je?" „Ten největší idiot, jakého jsem kdy poznala." rozhodím zoufale rukama a někoho omylem praštím a Becca vyprskne smíchy. „Pardon." zamumlám tichou omluvu a zrzavá holka s odseknutím odejde. Becca se nakloní přes stůl, hlavu si podepře rukama a začne se mě vyptávat na Ethana: „Kolik mu je?" „Jak to mám vědět? Asi něco přes dvacet." odfrknu si a napiju se vody. „Je hezkej?" vyklopí ze sebe z ničeho nic Becca a já se málem zadusím vodou. „Ne." „Ne?" „Já nevím. Teda je hezký, ale..." vydechnu zoufale. „Tak už vím, kde je problém." zazubí se Becca a já povytáhnu obočí. „Líbí se ti. Přiznej to." „Já vážně nevím. Včera se mě pokusil políbit." zašeptám a teď je to Becca, kdo se málem udusil. „Cože udělal?" zakřičí na celou jídelnu a já se sesunu na židli. „Nic neudělal." „To je idiot." vydechne podrážděně Becca a já přikývnu. „Mluvili jste o tom?" vyzvídá dál Becca. „Není o čem mluvit. Navíc se vzájemně ignorujeme." zhluboka vydechnu a dojím oběd.

Před školou už na mě čeká netrpělivě vyhlížející Ethan. „On kouří?" zakoulí očima Becca a já přikývnu. „Jak jsem říkala. Je to idiot." zazubím se. Becca se ke mně přiblíží a do ucha mi zašeptá: „ Jo, ale je to vážně hezkej idiot. A v tom obleku mu to vážně sluší" mrkne na mě. S Beccou se rozloučím, kolem Ethana projdu beze slova a usednu na místo spolujezdce. Ethan si sedne na místo řidiče a svůj pohled upře na mě. „Proč se tak culila?" zeptá se. „Jak to mám vědět." prsknu. „Hele puso, nemusíš být hned tak nepříjemná." „Nejsem nepříjemná." „Když myslíš." uchechtne se a vyjede ze školního parkoviště. V autě je ticho a ani jednomu z nás to nevadí. Když zastavíme před obchodem se společenskými šaty, jsem znechucená. Do podobného obchodu bych sama nikdy nešla. Vystoupím z auta a dveře vedoucí do obchodu mi otevře vrátný. Ethan obdivně hvízdne a prodavačka ho zpraží pohledem. Vše zde vypadá příliš draze. Šaty a dokonce i květiny, které jsou položeny ve váze na stolku. „Vážně otec řekl, že máme jet sem?" Ethan přikývne a já si povzdechnu. Přejdu k prodavačce, která stojí za pultem a mírně se usměji: „Dobrý den, potřebovala bych si koupit šaty na společenskou akci." „Jste slečna Cowell?" „Ano..." „V tom případě pojďte za mnou. Váš otec již volal." pokyne mi rukou a zavede mě do zkušební kabinky. Přinese mi hromadu šatů, které jsou úhledně zabaleny v ochranných vacích. Když Ethan uvidí to množství šatů, vykulí oči a posadí se do křesla naproti kabince.

Většinu šatů se ani nenamáhám vyzkoušet. Buď se mi nelíbí barva, střih, nebo materiál. Po neúnavném zkoušení šatů, kdy to už chci vzdát, narazím na ještě jeden neotevřený vak. Normálně bych podobné šaty jen tak přehlédla, ale tyto šaty jsou něčím natolik jiné, že mi ani nevadí nadměrné množství jemných třpytek. Tmavě modrá látka šatů nádherně ladí s barvou mé kůže. Poněkud hlubší výstřih vůbec nepůsobí vulgárně nebo nevkusně. Jemná špagetová ramínka mi dodávají na křehkém dojmu. Šaty jsou přestřiženy nad pasem a poté se lehce rozšiřují a svou délkou dosahují až na zem. Nyní, když mám šaty oblečené, už chápu význam třpytek. Jemné třpytky s barvou látky vytvářejí nádherný efekt a já vypadám, jakoby jsem byla oblečená do noční oblohy. Vyjdu z kabinky ven a uvidím Ethana, který směřuje veškerou svou pozornost mobilu. Odkašlu si a Ethan na mě pohlédne. Nasucho polkne, očima mě přejede od hlavy až k patě a já cítím, jak rudnu. Stoupne si, přejde ke mně a jemně mě pohladí po paži. „Sluší ti to." zašeptá a já skloním hlavu. „Děkuju." šeptnu a vrátím se do kabinky, abych se mohla vysvléct. I přes závěs, který zakrývá kabinku cítím Ethanův spalující pohled. „Ohledně toho včerejška..." promluví a já mu skočím do řeči: „Nebudeme o tom mluvit." Převléknu se opět do nepříjemné uniformy a vybrané šaty odnesu k pokladně. Ethan šaty zaplatí otcovou kreditní kartou a odnese je do auta. „Jste moc hezký pár." usměje se na mě vrátný, když kolem něho procházím. „My ale nejsme pár." vyvedu ho z omylu a opustím obchod. „Co chtěl?" „Říkal, že jsme hezký pár." „Aha." odpoví jen a v autě nastane trapné ticho. „Poslyš." podrbe se Ethan za krkem. „Už mě moc nebaví se s tebou hádat." „To ani mě ne." přikývnu. „Co zkusit být přátelé?" Nedůvěřivě si ho přeměřím, načež mu věnuji upřímný úsměv a odpovím: „To by šlo."