Autumn meeting ✔

.30.

„Tak kdy ji to provedeme?" zašeptá Becca a profesor matiky jí probodne ostrým pohledem. „Teď určitě ne, musíme chvíli počkat." „A proč?" vyjekne trochu víc nahlas, načež se sesune po židli a zamumlá tiché „Pardon.". „Protože, moje milá Becco, by to bylo moc nápadný. Podívej se na Stellu." zašeptám a Becca se otočí. Stella si nás přeměřuje nedůvěřivým pohledem. „Vidíš? Prostě buď na ní milá a dělej, jakoby nic." usměju se a Becca vyprskne smíchy. Profesor se na nás prudce otočí a ve vzteku rozdrtí křídu. „Ven! Obě dvě! Vypadněte z mé hodiny!" zakřičí na nás a já potlačím nutkání rozesmát se. Ve spěchu si s Beccou sbalíme věci a odejdeme ven ze třídy. „A co teď?" zeptá se se smíchem Becca a já pokrčím rameny. „Navrhuju si dát oběd." „To beru." zazubím se, obejmu Beccu okolo ramen a s hlasitým smíchem se rozejdeme do jídelny.

„Jsem doma!" zakřičím v hale a sundám si bundu. Ethan ji vezme a odloží do šatny. „Nikdo není doma?" zeptám se ho, když mi nikdo neodpoví. „O ničem nevím." zamračí se a vyndá si mobil. Ze schodů se přiřítí udýchaný Thomas s kufrem v ruce. „Tady jsi, otec s tebou potřebuje mluvit. Vlastně s vámi oběma." zafuní a kufr postaví ke dveřím. S Ethanem se na sebe nechápavě podíváme a po chvilce ticha se vydáme do otcovi kanceláře. Ethan krátce zaklepe a vyčkáme na vyzvání „Dále."
Při vstupu do kanceláře mi je hned jasný, že je něco jinak. Otec pobíhá po kanceláři a balí si nejrůznější dokumenty. „Chtěl si s námi mluvit?" zeptám se, otec se zastaví a přikývne. „Jo, posaďte se." „Já postojím." ozve se za mými zády Ethan a otec pokrčí rameny. „Zítra brzo ráno musím s Thomasem odjet. Myslíš, Melisso, že tu zvládneš být několik dní sama?" „Sama?" zopakuju otázku a otec si promne kořen nosu. „Úplně sama ne. Ethane, od tebe potřebuju, abys tu byl s ní. Bez tebe nepůjde nikam sama, rozumíš?" „Ano, rozumím." řekne ihned Ethan a šibalsky na mě mrkne. „Kam vlastně jedeš?" zeptám se a otec opět začne hledat nějaké dokumenty. „Do Houstonu. Pracovně." zdůrazní poslední slovo, a když s Ethanem stojíme pořád na místě, pokyne rukou ke dveřím se slovy: „Už můžete odejít."
„Takže my tady budeme sami, jo?" přitáhne si mě za pas Ethan a políbí mě. „Ani na to nemysli." uchechtnu se, vymaním se z jeho sevření a zavřu za sebou dveře vedoucí do mého pokoje. Ethan je rozrazí, přejde ke mně a obejme mě. „Melisso, víš, že je to normální, že jo?" „Jasně že jo. Je to normální mezi lidmi, co spolu chodí." zašeptám a odejdu do šatny převléct se. Sundám si uniformu a převleču se do něčeho pohodlného. Když se vrátím do pokoje, uvidím Ethana, který stojí pořád na stejném místě. „My spolu přece chodíme." „Vážně? A jak to mám vědět, když ani nevím, co pro tebe znamenám." odseknu a sednu si na postel. „Ty víš, co pro mě znamenáš." „A co?" „Nedokážu to říct. Neumím dávat najevo city od doby, co táta odešel." zachraptí a já přikývnu. „Fajn. Tak se nemáme o čem bavit." „Fajn." odsekne a nechá mě v pokoji samotnou. Lehnu si na břicho a frustrovaně zakřičím do polštáře, který následně hodím na dveře. Když se z postele zvednu, abych polštář sebrala, něco si uvědomím a rychle vyběhnu z pokoje. „Ethane!" vykřiknu, ale Ethan se ani neotočí a dál schází po schodech dolů. „Ethane tak počkej!" zakřičím a Ethan se zastaví. Rychle za ním přiběhnu a postavím se pod něho tak, abych mu viděla do očí. „Omlouvám se." vydechnu, a když Ethan pořád mlčí, pokračuju: „Chápu, jak je pro tebe těžký mluvit o citech. Až mi to budeš chtít říct, tak mi to prostě řekneš. Promiň." „Ty promiň." zašeptá a silně mě obejme. „Co si pustit film?" zeptám se s úsměvem a Ethan se zasměje hrdelním smíchem, který bych mohla poslouchat celé hodiny. „Dobře, ale vyberu ho já." řekne a vrátí se zpět ke mně do pokoje.