Autumn meeting ✔

.27.

„Teplota už naštěstí klesla, jak se dnes cítíš?" zeptá se Thomas, uklidí teploměr a podá mi čaj. „Mnohem líp než včera." připustím a napiju se čaje. „Co tvůj žaludek?" „Je to lepší, v noci jsem už nezvracela." myknu rameny a zalezu si opět do postele. Jakmile si lehnu na záda, rozkašlu se tak silně až se musím opět posadit. „Ten kašel se horší. Dneska zůstaneš celý den v posteli. Opakuju, že v posteli. Nechci nic slyšet o dalších výletech po New Yorku, rozumíš?" řekne důrazně a já nevědomky zakoulím očima. „Melisso, řekni, že zůstaneš celý den v posteli." „Dobře, zůstanu celý den v posteli." povzdechnu si, lehnu si a otočím se zády k Thomasovi. „Fajn, pak si vezmi ty kapky na kašel." pohladí mě po ruce a odejde. Jakmile se za ním zavřou dveře, vstanu a vydám se do koupelny. Vyčistím si zuby a alespoň si rozčešu vlasy. S mým vzhledem ani nemá cenu něco dělat. Kruhy pod očima a odřený nos mluví za vše. Do skleničky si natočím trochu vody a vrátím se do pokoje za účelem vzít si kapky proti kašli. Na lžičku nakapu několik kapek a spolknu je. Jakmile ucítím známou chuť na jazyku, zašklebím se a rychle kapky zapiju vodou. Ve chvíli, kdy se chci vrátit do postele, do pokoje vtrhne rozcuchaná a zpocená Becca. „Ahoj." hlesnu překvapeně a Becca mi mávne na pozdrav. Rychle přeběhne k mému psacímu stolu a začne si dávat sešity do batohu. Když na ní vypadne malý papírek, vykulí překvapeně oči a rychle si papírek vloží do kapsy u bundy. „Máš všechno opsaný?" zeptá se udýchaně a já s úsměvem přikývnu. „Zítra ti přinesu další sešity. Thomas říkal, že pravděpodobně budeš do konce týdne doma." „Vypadá to tak. Proč vypadáš, jakoby jsi uběhla maraton?" zasměju se a Becca se na mě nechápavě podívá. Ukážu na zrcadlo, které je zavěšené u šatny a Becca k němu přejde. Když se do zrcadla podívá, zděšeně vykřikne a začne si rychle upravovat vlasy. „Zaspala jsem, nestíhám a navíc vypadám strašně." povzdychne si frustrovaně. „Tak už jdi, upravíš se ve škole." zasměju se, Becca si přehodí přes rameno batoh, obejme mě a rychle odběhne.

„Melisso, vstávej." zatřepe se mnou jemně Thomas a já se probudím. Zamžourám očima a posadím se. Zrak mi padne na otevřenou knížku, která leží na zemi. „Četla jsem si a usnula jsem." zívnu a protáhnu se. „Přinesl jsem ti polévku." „Jakou?" „Kuřecí vývar, po tom ti bude líp." usměje se na mě a položí mi misku plnou teplé polévky do klína. „Byl tady Ethan?" „Ne, celý den jsem ho neviděl, ale myslím, že je s tvým otcem." „Aha." zamumlu a pustím se do polévky.

Prázdnou misku odložím na noční stolek a do ruky si vezmu mobil. „Kde jsi?" napíšu zprávu a stisknu tlačítko odeslat. Nemusím ani dlouho čekat a mobil mi hlásí novou zprávu. „S tvým tátou. Budeme pryč celý den, já ti o tom neřekl?". Povzdychnu si a odepíšu krátkou, ale výstižnou odpověď: „Ne...". Na následující zprávy nijak nereaguji a raději ze země seberu knihu. Už od pohledu není nejnovější, stránky jsou zažloutlé a leckde špinavé. Patřily mé mámě. Prsty přejedu po pevném obalu knihy a zatlačím slzy, které se derou na povrch. Knihu uklidím do knihovny a přehodím přes sebe župan. Otevřu si skicák, který jsem dostala nedávno od Ethana a začnu kreslit matčinu podobiznu. Když mi začne vyzvánět mobil, rychle po něm v domnění, že je to Ethan skočím. „Ahoj Aubrey." pokusím se říct nadšeně, ale i tak Aubrey pozná, že se něco děje. „Co je? Ty jsi zklamaná, že volám zrovna já?" ušklíbne se a já se posadím na postel. „Cože? To ne! Jenom jsem si myslela, že zavolá..." nestačím ani doříct větu a Aubrey začne spekulovat. „Zavolá kdo? Ten tajemný Ethan?" „Možná." zašeptám a modlím se, aby se v tom Aubrey dál nevrtala. „Chodíte spolu?" „Já nevím. Nemluvili jsme o tom." řeknu popravdě. „Takže ty jsi si někoho našla a neřekla jsi mi o tom?" prskne pobouřeně a já mám sto chutí ukončit hovor. „Aubrey... Samozřejmě, že bych ti o tom řekla, ale později. Vždyť sama nevím, jak to mezi námi je." pokusím se jí to vysvětlit, ale marně. Aubrey měla vždy svojí hlavu a byla tvrdohlavá, ale když se její rodiče rozvedli, začala být i dost náladová. „Kašleš na mě." posmutní a já zalapám po dechu, ale nic neřeknu. „Nezavoláš mi, nenapíšeš a já pak nevím, co se s tebou děje." „Promiň, neměla jsem moc čas." snažím se Aubrey usmířit, ale tím jen přiliju olej do ohně. „A o tom mluvím! Od té doby, co ti umřela máma jsi jiná!" vykřikne a mě její slova doopravdy ranní. Aubrey si uvědomí, co řekla a snaží se mi rychle omluvit. „Neomlouvej se. Máš pravdu. Jsem jiná, protože smrt rodiče změní každého člověka, ať chce, nebo ne!" prsknu pobouřeně a Aubrey se znovu naštve. „Nekřič na mě! Myslíš si, že jsi jediná, kdo to má v životě těžký?" „Neříkám, že jsem jediná, ale ty mě obviňuješ z něčeho, za co nemůžu! Moje máma je mrtvá! Tvůj táta alespoň pořád žije! Odešel od vás, ale pořád žije!". Ani si to neuvědomím a po tváři mi začnou stékat slzy. Na chvíli nastane mezi mnou a Aubrey hrobové ticho. Potom si Aubrey odkašle a řekne: „Jsi příšerná kamarádka." „Když jsem tak příšerná, tak se se mnou nebav!" „Neboj se, už o mě nikdy neuslyšíš!" prskne a zavěsí. Sjedu z postele na zem a rozvzlykám se. Mobil, který držím v roztřesené ruce, už nechci ani vidět a hodím s ním o protější zeď. Kolena si přitáhnu blíž k hrudi, rukama si vjedu do vlasů a začnu nekontrolovatelně brečet.