Autumn meeting ✔

.39.

Po zbytek cesty už nikdo neřekne ani slovo. Jakmile dojedeme k domu Jasmine, brána se automaticky otevře a my tak zastavíme až přede dveřmi, kde už na nás čeká Jasmine. Řidič pohotově vystoupí jako první a otevře nám dveře od auta. „Masone, tak ráda tě zase vidím!" zašveholí přesládlým hlasem Jasmine a já se automaticky ušklíbnu. Jasmine po mě vrhne nevrlým pohledem, ale za chvíli se zase na otce usmívá. „Děkuju ti Jasmine, že ti tu mohu Melissu nechat." „To je maličkost." odmávne ledabyle rukou Jasmine a upraví si svůj dobře padnoucí kostýmek. „Snad nebude dělat problémy. Už budu muset jet na letiště, děkuju za vypůjčení řidiče, je výborný." pochválí otec řidiče, kterému očividně pochvala udělala dobře. Nadme se jako páv a mírně se ukloní. „Je dobře, že si tamtoho vyhodil, říkala jsem ti to už dávno." „Měla jsi pravdu." přikývne otec a ve mně opět začne bublat vztek. Otec se s Jasmine rozloučí letmými polibky na tvář a na mě pouze mávne. Když nám auto zmizí z dohledu, Jasmine párkrát tleskne a vyčká na příchod postaršího pána, v tmavě šedém obleku a s bílými rukavičkami. Na hlavě se mu leskne pleš, tvář má oholenou do hladka a jeho oči jsou prázdné, bez života. „Přejete si, paní?" „Ano, pomozte tady slečně Cowell s jejími zavazadly do pokoje pro hosty." řekne chladně Jasmine a bez dalšího slova odejde. Pán s těžkým povzdechem zvedne mou tašku a rukou mi pokyne ke schodům. Vystoupáme po schodech a jdeme dlouhou chodbou, než dojdeme k pokoji pro hosty. Otevře mi dveře a nechá mě vstoupit jako první. Tašku položí na zem, ukloní se a chce odejít, ale já ho zadržím: „Počkejte! Nevíte, kde je Logan?" „Pan Chambers je samozřejmě ve škole." odpoví a já s pochopením přikývnu. „A jak vám mám vlastně říkat?" zeptám se ho a on se mile usměje: „Většina rodiny Chambersů mě nijak neoslovuje, ale mladý pan Chambers mi říká Arthure."

Doba, než se vrátí Logan ze školy, se mi zdá nekonečná. Když mi zaklepe na dveře, na nic nečekám a s radostí ho obejmu. „Včera jsem tě na párty neviděla." vyčtu mu a posadím se na postel. „Promiň." omluví se, „Chtěl jsem dorazit, ale musel jsem ještě něco zařídit a pak už párty nečekaně skončila." zasměje se a já se zašklebím. Sedne si vedle mě na postel a v rychlosti mi přeříká, co se v muzeu přihodilo. „Ptala se na tebe Stella." vzpomene si po chvíli. „Ještě aby ne, když to všechno zorganizovala." povzdychnu si a vylíčím mu celý konflikt s otcem. „To s tím Ethanem mě mrzí, ale sem nemůže, moje máma ho moc nemusí." „Nemusí ani mě a podívej, jsem tady." ušklíbnu se. „To je ale něco jiného." zasměje se a já ho jemně praštím do ramene. „Ty už máš řidičák, nebo ne?" vyhrknu, jakmile mě něco napadne. „No, mám..." přizná neochotně a já v návalu radosti zatleskám. „Super, něco od tebe potřebuju." usměju se a Logan si povzdechne. Zavede mě do veliké garáže, kde k mému překvapení parkuje jen jedno auto. Červený sporťák je nejen pěkný, ale i docela rychlý. „Nemůžeš trochu zpomalit?" poprosím ho. Logan zakoulí očima, nicméně rychlost sníží. Když zastavíme před řadou bytů, Loganovi se rozsvítí. „Takže tady bydlí Ethan?" zeptá se a já přikývnu. „Ještě nikam nejezdi, ano?" usměju se a vystoupím. Doslova vyběhnu těch několik pater a teprve přede dveřmi zpomalím. Když se trochu vydýchám, zaklepu na dveře a pro jistotu i zazvoním. „Melisso? Co tady děláš? Kde je Ethan?" otevře mi překvapená Linda s usínající Norou v náruči. „On tady není?" vydechnu zničeně. „Včera ráno jsem ho viděla naposledy, nebere mi telefon a tak jsem myslela, že je s tebou." začne vyšilovat a pozve mě dál. Noru odnese do jejího pokoje a začne Ethanovi volat. „Dřív taky někdy zmizel, ale myslela jsem, že už toho nechal." řekne potom, co se po několikáté dovolá do hlasové schránky. „Dřív? On už to někdy udělal?" zopakuju a Linda přikývne. „V tom případě vím, kde je."