"Tak jsme tady!" usměju se a Peter se zastaví. "Tady je to úžasný!" vyjekne a ja se usměju.
Začnu mu všechno ukazovat. Když odpovím poslední větu kouknu na něj. Hltal každé moje slovo. Zadívam se mu do očí.
Je mu tak podobný. Tak moc. Cítím se jako s Jimmim. Jako kdybych zase měla někoho koho můžu brát za brašku. Neudržím se a obejmu ho. On celý vykolejeny mě taky obejme.
Snažím se držet slzy ale nejde to. Moje slzy začnou mokřit Peterovo tričko.
"P.. Promiň já.."
"To je v pořádku." pořád mě drží a hladí po zádech.
"Víš. Ty mi někoho strašně připomínáš." řeknu plačivě.
"Někoho kdo pro mě znamenal víc jak moje rodina. Vic jak můj vlastní život. Petere. Za těch několik hodin jsem si tě prostě adopzovala za bráchu a nic s tím neuděláš."
pousměju se a snažím se tím zakrýt slzy.
"Tak dobře." koukne na mě. "Ségra." řekne a ja se zářivě usměju a znovu ho silně objemu.
"Víš mam takovej nápad. Tohle okolo je fakt úžasný a super. Ale co si zajít třeba do bazénu nebo na nějakej ten kolotoč. Když už jsi ta moje sestřička." hladí mě po zádech a javsi utřu slzy.
"co rovnou obojí?" chytnu ho za ruku a táhnu zase ven.
ČTEŠ
Známá Ale retardovaná
Random„Chci vám nabídnout místo mezi Avengers..." „A když nechci?" zeptala jsem se ho a naklonila hlavu na stranu.. „Dáme vás do vězení.. Jste nebezpečná.." poněkud vítězně se usmál.. tedy.. pokud se tomu usměv říkat dalo.. „Tak.. kde mam celu?" usměv mu...
