Valkýra - Dárkyně života a smrti

Epilog

O pár měsíců později

Draco stál na místě a čekal, až to celé začne. Stále nemohl uvěřit, že to byl vlastně jeho nápad. Pořád si pamatoval to ohromené ticho, které následovalo, když tu myšlenku poprvé vyslovil. 

Tehdy se účastnil důležité schůzky členů Fénixova řádu, která řešila situaci po válce. Snažili se najít politický kompromis, jenž by pro obě strany měl dostatečnou váhu, aby považovali mír mezi nimi za konečný a nezlomný.

Stále nechápal, že všichni schválili, co navrhl a někteří dokonce působili nadšeně. Pořád nevěděl, jak mohla Hermiona souhlasit. Vzpomínal na to, jak se na něho podívala a donutila ho zadržet dech. Neplánoval to a ani o tom neuvažoval. Prostě to řekl. A ona se usmála a jednoduše přikývla.

Teď stál v hlavním sálu znovu postavených Bradavic před ohromným množstvím lidí, z nichž velkou část tvořili členové řádu a rebelové, ale nemalá část patřící k poražené straně, která neskončila v Azkabanu nebo nebyla jinak trestána za válečné zločiny, se účastnila také.

Cítil neskutečnou nervozitu, ale najednou se otevřely dveře a rozezněla se slavnostní hudba. Pak vstoupila ona a úspěšně vytlačila nervozitu z popředí jeho mozku. V tu chvíli nebyl schopen ničeho. Jen zíral, jak kráčela uličkou směrem k němu. Matně si uvědomil, že ji po stranách doprovázeli Potter a Weasley, ale jeho pohled patřil výhradně Hermioně Grangerové. Kdyby do něj Blaise nestrčil loktem, když se k němu přiblížila, asi by šokovaný i zůstal a vůbec by se nedostali k tomu, proč tady vůbec byli.

˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙

Hermiona vnitřně panikařila na každém kroku, dokud ji Draco konečně nevzal jemně za ruku. Netušila, co ji přimělo jeho nápad přijmout, ale když se na ni ten den podíval, jako by náhle věděla, že dělala správnou věc.

Hudba utichla a společně s Dracem obrátila pozornost ke Kingsley Pastorkovi před nimi. „Sešli jsme se dnes," pronesl Kingsley zvučným hlasem, „abychom byli svědky svatby Draca Luciuse Malfoye a Hermiony Jean Grangerové."

Hermionin pohled se vrátil k Dracovi, když Kingsley začal proslov o konečném stvrzení míru. Draco se na ni díval očima plnýma lásky a pevného odhodlání. 

V ten moment jí upřímně bylo jedno, že se část přítomných pravděpodobně domnívala, že se jednalo pouze o politický sňatek mezi čistokrevným čarodějem ze starobylého rodu a nejslavnější mudlorozenou čarodějkou. Ona znala pravdu. Milovala Draca stejně jako on ji.

Náhle ucítila nutkání rozhlédnout se. Zase ji hledala. Nepřestala od Dracova zmrtvýchvstání. Čekala, kdy si pro něj přijde, ale po Smrti nikde ani stopa. Pořád uvažovala, jaký úkol měla pro Draca, když ho vrátila zpátky.

Zničehonic její pohled upoutala postava opřená o zeď vedle vchodu do sálu. Byl to muž oblečený do černé košile, kalhot a saka. Jeho vlasy měly barvu havraního peří a podle tváře odhadovala jeho věk na čtyřicátníka. Když na ni upřel oči, pochopila, že byl mnohem starší. Byly temné jako noc a velmi známé.

Hermiona netušila, proč Smrt změnila podobu, když ji nikdo z přítomných kromě Draca a jí nikdy nespatřil. Pravděpodobně je nechtěla vyděsit.

„Draco, bereš si Hermionu za svou zákonitou manželku," pronesl Kingsley a Hermiona se otočila k Dracovi, „a budeš ji milovat, dokud Vás smrt nerozdělí?" Trefné, pomyslela si Hermiona. Ironicky dotyčná bytost, na jejímž rozhodnutí délka jejich společného života záležela, pozorovala celý obřad.

„Ano," odpověděl Draco a věnoval jí radostný úsměv.

„A ty Hermiono, bereš si Draca za svého manžela," pokračoval oddávající, „a budeš ho milovat, dokud Vás smrt nerozdělí?"

Hermiona nervózně polkla a opět věnovala pohled Smrti. Ta učinila něco nečekaného. Upřímně se usmála a kývla. Hermionu poprvé za celou tu dobu, co označovalo její kůži, černé pírko zahřálo. Pak Smrt zmizela a Hermiona se znovu podívala na Draca. „Ano." Tušila, že všechno bude v pořádku. Z nějakého důvodu k nim Smrt byla milosrdná a darovala jim to nejcennější na světě. Čas.

Potom, co si vyměnili prsteny, mávl Kingsley hůlkou. Sálem se rozezněl nadšený jásot. Nyní spolu byli svázaní na věčnost a to jim nikdo nemohl vzít. Už nikdy.

Draco a Hermiona spolu prožili dlouhá léta plná radosti a lásky. Když se jich jejich děti zeptali, proč měli identická černá pírka na kůži nad jejich srdci, řekli jim, že to byla upomínka na den, kdy vyhráli konečnou bitvu mezi dobrem a zlem. Že nad nimi tehdy držel ochranou ruku strážný anděl. Nemluvili o tom, co se skutečně tehdy stalo na Malfoyově panství. Protože některá tajemství bývá lepší nechat spát.

Když jsem se s nimi znovu po dlouhé době setkala, bylo to přátelské shledání. Pozdravili jsme se jako staří známí a jako rovnocenní poutníci se mnou odešli. 

Ale to nebyl konec příběhu. Neboť já nikdy neznamenám konec. Já jsem jen začátek nového dobrodružství.        

Konec

˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙

Přidávám poslední kapitolu.

Někdy příště u další povídky.

Vaše Elisabeth226 :-)