Valkýra - Dárkyně života a smrti

16. kapitola

Draco se další den probudil v Hermionině posteli sám. Pokoj jasně prozařovaly sluneční paprsky. Bylo to už dlouho, co spal do pozdních ranních hodin.

Z myšlenek ho vyrušilo vrznutí kliky od dveří. Prudce se otočil a odhodil peřinu, aby ho Hermiona mohla vidět v celé nahé slávě. K svůdnému úšklebku už se nedostal.

„No do hajzlu! Moje oči," zaječel Potter a zakryl si obličej rukou, „takže je to pravda."

Draco zrudl jako rajče a honem se zase zakryl. „Pottere! Co tu sakra děláš," zeptal se naštvaně.

Černovlasý čaroděj sundal ruku a podíval se na něho. V jeho zelených očích Draco spatřil stejné odhodlání, které míval tak často v Bradavicích. Nebýt nepřehlédnutelné jizvy, která se mu klikatila po pravé tváři přes oční víčko, tak by Draco ani nepoznal, že byl celé ty roky plně zapojen do války.

„Pokud vím, tohle je pokoj Hermiony," odpověděl mu Potter, „jen jsem nečekal, že tě tu najdu. Myslel jsem si, že už jsem viděl všechno, ale ty mě vždycky dokážeš překvapit."

„Nevypadáš nějak překvapeně," řekl Draco ostražitě. Potter sice nepůsobil jako někdo, kdo zuřil, protože našel svého úhlavního nepřítele nahého v pokoji jeho nejlepší kamarádky. Stejně však zdání mohlo klamat.

Potter se ušklíbl. „Řekněme, že to mě a Ronovi prozradil jistý dobře informovaný čaroděj."

To Dracovi zodpovědělo všechno. „Zatracený Blaise a jeho nevymáchaná huba," zasyčel hněvivě.

Potter zkřížil paže na hrudi a opřel se o zeď. „Nepopírám, že nejsem z tohohle zrovna nadšený, ale respektuju Hermionina rozhodnutí. Takže tě jen varuju, Malfoy..."

„Jasně," přerušil ho Draco sarkasticky, „teď přijde ta část, kdy mi řekneš, že mě zabiješ, pokud jí ublížím."

K jeho udivení se Potter hlasitě rozesmál. „Ne. Hermiona to zvládne sama. Já tě jen varuju, že pokud se to stane, tak neexistuje místo, kde by ses před ní schoval." Draco zůstal jen zírat. Potter ani nevěděl, jak pravdivá ta slova byla. „Teď když jsme si to vyjasnili," pokračoval Potter, „by bylo fajn, kdyby sis něco oblékl. Za půl hodiny je dole sraz Fénixova řádu a jak jsem slyšel, máš zájem o členství v odporu proti teroru Luciuse Malfoye."

˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙

Hermiona se právě vrátila z hlídky rebelů, když se dozvěděla o mimořádné schůzce rebelů. Vešla do jídelny, kde se obvykle shromažďovali. Mezi přítomnými obyvateli skrýše spatřila známou zrzavou hlavu a okamžitě jí radostí poskočilo srdce.

„Rone," křikla a vběhla mu do náruče, „chyběl si mi."

Čaroděj s jasně zrzavými vlasy se usmál. „Slyšel jsem, že se Malfoy hodlá přidat k odboji a tu absurdní podívanou jsem nemohl zmeškat," žertoval, „a taky jsi mi chyběla ty. Připomněl bych ti, že bys neměla dělat špatná rozhodnutí ohledně jisté fretky, ale nemůžu tě vinit za to, co si pochytila zjevně od Harryho a mě." Tím si vysloužil její smích a přátelské bouchnutí do ramene. Byla nesmírně šťastná, že s věkem zmoudřel.

„A já pozdrav nedostanu." Ta slova ji přiměla ztuhnout a vteřinu na to objímala i Harryho.

Přes rameno jednoho ze svých nejlepších kamarádu spatřila šedomodrý pohled Draca Malfoye. Jeho oči se na ni dívaly s emocí, jakou u něj ještě neviděla. Pak se zamračil a sedl si na nejbližší židli.

O připojení Malfoye k Fénixovu řádu se diskutovalo asi hodinu. Prošel testem za pomoci Veritaséra. Nakonec jeho členství zpečetil Harry, když mu po dlouhé době vrátil jeho hůlku, kterou měl u sebe George Weasley.

Pak přišla debata o dalším postupu proti Luciusi Malfoyovi a jeho spojencům. Skončili by tuhle válku už mnohem dříve, ale byl tu jeden háček. „Narcisa Malfoyová nám řekla, že Lucius Malfoy používá nějaký ochranný amulet. Bohužel jsme zatím nepřišli na to, co to je a ani jak to zničit. Hodně z nás za tu chybu zaplatilo životem," prohlásil Harry všem už dobře známou skutečnost, „nevíš náhodou, co to je," otočil se Harry k Malfoyovi.

„Otec úplně nevěří nikomu, Pottere," prohlásil blonďák, „vím o tom asi tak tolik jako matka."

Hermiona zbytek schůze rebelů vnímala už jen napůl. V knihách nebylo o tom amuletu nic. Ani ve starých rukopisech. Teď ji ale napadlo něco jiného. Zvedla se ze židle a odešla z místnosti.

„Kam jdeš," zeptal se známý hlas a ona se zarazila s rukou nad zábradlím schodiště. Měla to udělat? Zasvětit ho ještě více, než už byl? Dozvěděl by se tak už celé její tajemství.

„Fénixův řád neví, co je ten amulet zač, ale někdo pravděpodobně ano," odpověděla a otočila se k Malfoyovi čelem.

Blonďatý čaroděj stál kousek od ní. „Předpokládám, že tvůj spojenec," domyslel si a ona přikývla.

„Pořád se s tou osobou chceš potkat," tázala se ho.

„Změnila si názor," chtěl vědět. Přiblížil se, ale nedotkl se jí.

Zavrtěla záporně hlavou. „Ne. Ale někdo bude muset ostatním vysvětlit, proč jsem to všechno udělala."

„Proč já," hlesl překvapeně.

Chápala jeho otázku. Jejich vztah byl komplikovaný. Přesto však existoval důvod, proč si vybrala zrovna jeho. „Protože o tebe ta osoba projevila zájem a to se u nikoho jiného nestalo."

˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙

Další část příběhu je na světě.

Příště dojde k slíbenému velkému odhalení.

Vaše Elisabeth226 :-)