nebeské jiskry

I. nejhorší den vůbec

Bylo 13.7. a po celém roce znova nastal nejhorší den vůbec.

Slunce otravně zářilo do všech stran, mimo jiné do mého obličeje, a já se kvůli němu doslova smažila na rozpálené cestě v Meree; pozorovala všechny ty spokojené lidi projíždějící kolem v klimatizovaných autech nebo posedávající u bazénu se sklenicí limonády.

Nenáviděla jsem je.

Nenáviděla jsem jejich úsměvy, vlasy, pokud nějaké teda měli, oblečení ani ty stupidně perfektní životy, které žili. V tu chvíli neexistovala na celé planetě Zemi jediná věc, kterou bych dokázala mít, třebaže jen malinko, ráda.

Až když jsem došla k jednomu z těch novějších, zrekonstruovaných domů v ulici, otřela jsem si předloktím pot z čela a ještě jednou, aby se náhodou neřeklo, kdoví na co zanadávala.

Stál přede mnou můj druhý domov. Přestože byl natřený snad tím nejhorším možným odstínem žluté a z každého druhého okna na mě mávala ta otravná, dřevěná kočka, cítila jsem se tam vítána.

Otráveně jsem překonala těch pár schodů k hlavnímu vchodu a automaticky se natáhla ke zvonku. Otevřela bych si sama, kdyby se na mě zvenku místo obyčejné kliky nekoukala neústupná kovová koule.

Řinčivý zvuk dolehl přes velké, dřevěné dveře až ke mně a já čekala. Pár sekund, pár desítek sekund, minutu, ale nikdo se neuráčil ukázat.

Bylo mi jasné, že byl doma jen můj nejlepší neschopný kamarád příliš líný na to, aby sešel těch pár schodů ze svého pokoje a otevřel. Má trpělivost začala pomalu ale jistě dosahovat svého limitu.

Zazvonila jsem znova, tentokrát déle a opakovaně. Místo typických sloních dopadů Timbiasových nohou na podlahu se ale ozvalo příliš hlasité vyzvánění z mé levé kapsy džínů.

S hlubokým výdechem a protočením očí jsem se po něm natáhla a zkontrolovala toho, kdo se rozhodl čelit mé uštěkané náladě. Ještě před zmáčknutím zeleného tlačítka telefonu jsem ale přepnula vyzvánění na vibrace.

„Kde jsi?" vyvalil na mě Timbias v tu samou chvíli, co jsem hovor přijala.

„Kde jsem? Kde jsi ty?"

„Se podívej z okna," zavrčel.

„Nedělej si ze mě šoufky a zvedni tu svou prdel."

Rozlehlo se mezi námi ticho a já začala pochybovat o jeho slyšících schopnostech.

„Haló," zabručela jsem otráveně.

„Kde jsi?"

„Před tvojim barákem."

„A tam děláš co?"

„Čekám na tebe?"

„No tak takhle jsme se sice nedohodli, ale jelikož ti hádám dneska mozek funguje tak na 30 procent, nechám to být a jenom ti řeknu, ať teď, prosím tě, počkáš," oznámil a bez varování zavěsil. Už si ani nestihl vyslechnout pár nadávek, které jsem po něm plánovala hodit.

Co mi ale zbývalo?

Sesunula jsem se na schůdek před hlavními dveřmi a snažila se zahnat své oblakem černého kouře obklopené myšlenky.

***

Starý, tmavě modrý bavorák se na příjezdové cestě objevil za necelou minutu. Tim se nezdržoval parkovat nějak smysluplně, prostě vjel před dům a zastavil tam, kde ho kola dovezla.

„Ále, tady je nám někdo nabručený," přimhouřil pobaveně oči a hlasitě se zasmál. Já se neochotně zvedla a namířila si to k místu spolujezdce.