nebeské jiskry

V. ztracené vzpomínky

Seděla jsem na jedné ze sedaček v obklopení tří mužů a jedné černovlasé Amorky. Okna dodávky byly z obou stran ztmavené a tak jsem neměla ani ponětí, kam mě to sakra vezli. A i přesto jsem se neptala. Možná proto, že mi to bylo výslovně zakázáno, a možná proto, že jsem prakticky ztratila hlas.

Ten den v nemocnici, co jsem naposled Timbiase viděla, zůstal v mé paměti zvláštní. Věděla jsem, že nezemřel. Teda, abych byla přesná, zemřel; ale jen na krátkou chvíli. Doktoři tomu říkali klinická smrt. Dál už bylo všechno v mlze. Nepamatovala jsem si nic.

Matka mi od té doby přikázala vyhýbat se nemocnici a všemu s Timem spojeném obloukem. Třešničkou na dortu bylo vyhnání od Timbiasových rodičů, kteří o mně měli podle všeho strach. Zlomilo mě to. Ne, že jsem málem přišla o nejlepšího kamaráda. Já o něj přišla doopravdy. Nebýt s ním v takové situaci pro mě bylo ubíjející, a i když jsem si to nechtěla připustit, nezvládla jsem to. Vzchopit se a bojovat.

„Možná o tom nevíš, ale pokaždé, když jsi ve stavu maaya, a dost brzy se podchytne, jsi schopná vyprávět, co vidíš," řekla z ničeho nic Bow. Dodávka v tu vteřinu s žuchnutím zastavila, ale nikdo se ani nehnul. „V té nemocnici jsme tě našli včas. Jen chci, abys s tím osudem bojovala. Kdyby to tak skončilo, mohlo by vás to oba dostat do nebezpečí."

Křečovitě jsem polkla. Přemýšlela jsem, jestli mě víc překvapovalo, že jsem na mou předpověď budoucnosti tak jednoduše zapomněla, nebo samotná Amorka a slova, která z ní tak zvláštně přirozeně padala.

Jeden z mužů otevřel boční, posuvné dveře a dost nápadně mi dal najevo, že bych měla vystoupit jako první. Nemohla jsem si odpustit protočení očí a znuděný výdech. K mému překvapení mě ale ani jeden z nich nenásledoval na rozdíl od Amorky, která mi po dopadu na chodník stála hned v patách.

Ocitly jsme před hospodou někde na prázdném konci města. Vypadala dost ošuntěle a ne zrovna zachovale. Na malém parkovišti stálo jen jedno auto a okno hned vedle hlavních dveří bylo vysklené. „Tam uvnitř máte schovaného lidožrouta?"

Bow protočila očima a za doprovodu zvuků pneumatik dodávky, která jako lusknutím prstů zmizela, vykročila přímo k polootevřeným dveřím, které vedly dovnitř. Musela tady už někdy být; určitě. Nezastavilo ji jejich nepříjemné vrzání ani nebezpečně vyhlížející člověk za barovým pultem, který nás spatřil hned po vstupu. Dokonce ho rychle pozdravila.

Chvíli mi trvalo, než jsem očima projela celou krčmu. Pár stolů, ze kterých byla většina polorozpadlá – o židlích radši nemluvit. Dřevěnou podlahu dost často zdobila spousta skvrn, omítka se pomalu loupala a po umělých světlech nebylo ani památky.

A pak tam byl taky muž; seděl u toho úplně nejvzdálenějšího stolu otočený zády, možná popíjel kávu, a možná jen hleděl do prázdna.

„Má smysl se ptát?" otočila jsem se zamyšleně na Bow, která si to štrádovala přímo k onomu šedovlasému muži.

„Tvůj limit jedné otázky sis právě vypotřebovala."

„Asi se mi víc líbila ta tvoje neschopná, rozmazlená verze." A ona se usmála. Tím typickým Bowovským způsobem, kdy by pro ni každý druhý kluk prošel peklem.

„No konečně," promluvil šedovlasý, ale v obličeji rozhodně mladý muž, který si naší přítomnosti všimnul ještě, než jsme k němu došly. Měl na sobě obyčejné černé tričko a roztrhané džíny. Jeho lícní kosti byly ostře vyrýsovány, ale jako první mě na něm zaujal zvláštní pohled mým směrem, když si mě prohlížel dost nejistě. „To je ona?"

„Heavenly Sparksová," kývla Bow.

„Hm, vypadáš jinak, než si tě pamatuju," zamyslel se nahlas a jeho slova mě více, než méně, překvapila. Tohohle pána bych si rozhodně pamatovala i kdyby měl o několik let míň a narostlou bradku. Byl zvláštní; kompletně jiný než ostatní. „Můžeš jít, Archie. Zavolám, až skončíme," otočil se Amorčiným směrem a já nechápavě svraštila obočí. To měla být přezdívka?

„Jistě," šeptla a otočila se na podpatku k odchodu. Pozorovala jsem ji až do chvíle, co proletěla dveřmi ven a nechala mě v jedné budově se strašidelným barmanem a divným týpkem, který byl nejspíš její šéf. Stala jsem se právě obětí mafie?

Pokud ano, byla to hodně zvláštní zkušenost...

„Posadíš se?" vyrušil mě muž se zvláštním jiskřením v očích. Poslechla jsem ho jen proto, aby mě nemusel vyzívat víckrát. Jeho hlas se mi odpuzoval a každý centimetr jeho tváře vypadal... jako z jiné planety. „Očividně si mě nepamatuješ, takže... jsem Derri. Teda, Evander, ale všichni mi říkají Derri."

„Jak jste myslel to, že vypadám jinak?" zamračila jsem se a zabodla své oči přímo do těch jeho. Musel mít čočky. Jako by byly snad zářivě žluté.

„Od chvíle, cos s tátou byla v mé laboratoři už nějaká doba uběhla, takže je zcela logické, že si tě pamatuju o něco jinak. K tomu všemu se samozřejmě počítají i fotky, na kterých jsi byla ještě dost malinká, což taky může můj obrázek zkreslovat." Zmínka o tátovi mě zarazila. Nemohla jsem necítit, jak se mi žaludek najednou stáhl a někde v hlavě se rozsvítilo červené světýlko vzpomínek.

„S tátou?"

Kývl.

„Už od tvých čtyř let tě bedlivě kontrolujeme a snažíme se vyřešit, jak tvé tělo zbavit všech těch obrazů z budoucnosti a fáze, kterou jsme nazvali maaya. Původně ses měla stát vědeckým experimentem a v dospělosti pomáhat obrovským organizacím ve vývinu léků a smrtelných zbraní, ale tvůj otec to po tvém narození zakázal. Před několika lety jsme s vámi ztratili kontakt; přesně po tom, co začala tvá zkušební část oddělení. A tak jsi teď tady."

„Abych se stala Vaší laboratorní krysou?"

„Abychom ti pomohli."

Moc nových informací; příliš na můj mozek, aby to všechno zpracoval. A tak nějak jsem tušila, že tohle bylo jen smítko v chumlu prachu. Evander mě pozoroval jako nalezenou hračku z dětství a já se cítila zrazená. Zrazená tátou, sama sebou i tím pofiderním nejspíš doktorem, který o mně věděl očividně víc než já sama.

„Jednou už ses těch nočních můr zbavila, že?" zeptal se po chvíli ticha, které mi dal na nadechnutí.

Nedůvěřivě jsem si ho ještě jednou pohlédla. Pochopila jsem, že tohle by si asi těžko jen tak vymyslel a rozhodla se využít příležitosti konečně si s někým o mém problému promluvit; a tak jsem nejistě kývla: „Asi na půl roku."

„Musím se tě zeptat, Heavenly," poposedl si na tvrdé židli dopředu a lokty opřel o hranu stolu. „Doopravdy se chceš svého daru vzdát? Jednou bys mohla zachránit celý svět."

Zakroutila jsem hlavou. Při vzpomínce na den, kdy mi to všechno došlo, mě vždy bodlo u srdce. „To, co vidím, se nedá změnit. Zkoušela jsem to. To, co v sobě mám, těžko někoho zachrání."

***

Povídali jsme si dlouho. Teda, abych byla přesná, mluvil hlavně on; já poslouchala a snažila se nějakým způsobem pochopit různé souvislosti. Prakticky jsem se snažila přesvědčit, že se mi posledních pár hodin jen nezdálo a všechny ty příliš divné události nebyly jen výplod mé hlavy.

„A abych nezapomněl, Timbias už je doma. Původně tady měl být s námi, ale rodiče si ho z kliniky vyzvedli ještě před tím, než jsem ho stihl naposledy kontaktovat. Mohla by ses za ním stavit; určitě by mu to udělalo radost," usmál se Evander jako by to měl nacvičené. Při skutečnosti, že Tim byl doopravdy v pořádku; na živu a zrovna ležel ve svém dětském pokoji, mě zahřálo u srdce. „Moje číslo máš. Určitě tě nebudu do léčby nutit, ale jsem si jistý, že se ozveš. Před budovou na tebe už čeká auto; dovezou tě domů. Zatím se měj, Heavenly. Hvězdy snad budou svítit v tvoje štěstí."