nebeské jiskry

XX. no do...

„Takže ti dal něco jako kopačky přes telefon."

„Evander. Bavíme se o Evanderovi."

„Jenom přirovnávám," zvedl nad hlavu Timbias paže v obranném gestu a já se musela zasmát. Hned na to se ale i on široce zakřenil a já ani nechtěla vědět, co mu zrovna proletělo hlavou. „Jsem rád, že jste se rozešli." Dost brzo si to pod náporem mého jasně nespokojeného výrazu a za doprovodu protočení očí rozmyslel. „Že se vaše cesty rozešly."

„Už se o něm nechci bavit, pojďme radši na tu snídani."

Trvalo nám to... dlouho. Člověk by ani neřekl, kolik vajíček se dalo špatně rozbít nebo jak těžké bylo komunikovat s ostatními. Kolem linky jsme se motali čtyři; Andres krájel chleba, což mu nepřekvapivě šlo, Tim ho namáčel do vajíčka, já hlídala pánvičky, aby se nám náhodou nerozhodly snídani spálit, a Finn ochutnával. No, řekněme, že ochutnával. Každý třetí chleba snědl a když už bylo všechno hotovo, pořád si stěžoval, že měl hlad a já mu nedopřála tolik, kolik chtěl, takže se tvářil jako kakabus. No a pak se k tomu ještě přidala už odlíčená a znovu nalíčená Emma s malou Kate, za kterými vlál Logan jako ocásek. Všichni strašně hladoví.

„Dobrý jitro," zašveholil Logan s ranním rozcuchem na hlavě a bez jediného pohledu čemukoliv živému si to namířil přímo k pracně vypracované snídani.

„Heaven? Můžu s tebou mluvit?" usmála se na mě Kate.

Pořád to bylo blíž, než Harper...

„Pokud mi plánuješ zase vyčítat něco, co jsem neudělala, radši si to nech."

„Chci se omluvit," téměř zašeptala. „Ian je debil."

Musela jsem se usmát. Nikdy by mě nenapadlo, že by v téhle době ještě existoval někdo schopný omluvy, a slyšet to z úst malé Kate, která na mě ještě před půl dnem z plna hrdla chrlila nadávky, bylo docela hezké. „Okej."

„Okej," zopakovala. „Teď mi někdo dejte nažrat."

***

Celý den vážně probíhal v naprostém poklidu. Jediné napětí panovalo tak maximálně mezi Ianem a malou Kate, která mu očividně dala ultimátum a já za to na ni byla hrdá.

Absolutně mi vyhovoval režim ležení u televize, bezcílného tlachání o čemkoliv, koupání v jezeře, které bylo mimochodem strašně ledové, ale pořád snesitelné v porovnání s příjemným teplem, které venku panovalo, a hlavně odreagování od reality, co na mě čekala v Meree. Jen tak pro odlehčení vlastního světa jsem do sebe i s ostatními kopla jednoho panáka kdo ví čeho a finálně se rozhodla, že dál by mě ten den nedokopal ani samotný Messi.

Když se začala pomalu snášet tma, všichni se nasoukali dovnitř a otevřeli další flašku tvrdého alkoholu, které jsem se já podle svého slibu ani nedotkla. Chtělo to pár pořádně přesvědčivých keců, aby mě nejen Finn nechal být, ale nakonec se povedlo.

Zůstala jsem sedět na jednom z lehátek ještě před pergolou, a i když to mohlo vypadat jako čin naprostého pošuka, jen tak jsem sledovala, jak se na obloze střídalo Slunce s Měsícem. Usmívala jsem se, obdivovala každou jednu hvězdu, co vyskočila na noční oblohu, pár si jich spletla s letadlem, a vlastně úplně ignoroval všechno okolo. Ta příšerná hudba zase začala nabírat na obrátkách, všichni se bavili. Jen já obdivovala to, co ostatní nejspíš neviděli.

Jen já a Timbias.

Kdo ví, jak dlouho tam tak seděl; na kratičkém molu vedoucím nad jemně se pohupující vlnky pod měsíční září třpytícího se jezera. Díval se jen tak před sebe a já se najednou už sama necítila.

Celá ta scenérie mi přišla nějak zvláštně povědomá... Déjà vu?

Opatrně jsem se postavila a dělala jeho směrem krátké kroky, trochu nestabilní a vratké, jako bych snad zapomněla, jak se pořádně chodí. Buď mě neslyšel nebo jen využíval posledních chvil, kdy ta nádhera patřila jenom jemu, sobec.

Nechal mě dojít až těsně k jeho zádům, než se otočil. Usmál se na mě tím způsobem, který nikdo jiný nedokázal a o něco se posunul. Ty krátké vlasy mě stále znervózňovaly... Pořád to byl ten Timbias, bez kterého by byl svět jedna velká nudná partie šachů, ale jeho příšerně upravené vlasy byly to, co ho na vnějšek dělalo odlišným; co ho dělalo Timbiasem.

„Myslel jsem, že jsi vevnitř," řekl a zadíval se zpátky na tancující vlny pod večerní, hvězdnou oblohou. Opatrně jsem se snesla na místo vedle něj tak, abychom se dotýkali rameny a on se ani nepohnul.

„Můžu odejít."

„To bys přišla o ten výhled," usmál se. Koruny stromů dělaly tmavou hranici mezi nebeskými hvězdami a životem tady na zemi; byla tma, byla zima, ale za něco takového zmrzlé prsty stály. Timbiase jsem znala dlouho. Dost dlouho na to, abych věděla, že dospělé filozofování a tiché pozorování noční oblohy ani milá, klidná slova nebyla jeho specialitou. Možná, že mi na něm přece jenom něco unikalo. Možná, že jsem ho neznala tak, jak mi mohlo přijít. „A to by byla škoda, ne?"

Najednou se na mě podíval. Tmavýma očima sledoval můj obličej a já neodolala a otočila se taky. Dívali jsme se na sebe s těmi nejjemnějšími a nejupřímnějšími úsměvy, které svět kdy spatřil. Viděla jsem jeho druhou stránku; stránku, kterou mi do té chvíle vždy ukazoval jen z části. Byly to ty momenty, kdy mi jen jeho pohled vykouzlil úsměv na tváři a oči prozrazovaly víc, než si sám uvědomoval. Teď se ale neschovával.

Bylo to jen pár centimetrů, co mezi námi stálo. Cítila jsem na svých tvářích jeho horký dech a viděla, jak na krátkou chvíli přemístil své oči na má ústa. Srdce mi začalo nezastavitelně bít, na paže vyskákala husí kůže a já tak nějak věděla, kam tohle vedlo. Jazykem si lehce zvlhčil své mrazem popraskané rty a pak se nebezpečně přiblížil. Na sucho jsem polkla, zevnitř si prakticky drtila zuby tváře a tak moc se snažila odtáhnout. Chtěla jsem se prostě zvednout, obejmout ho a dál pokračovat v klidném, obyčejném večeru, jenže to nešlo. Srdce mi bušilo v jiném rytmu než hlava.

Alespoň do chvíle, kdy mi to docvaklo.

„No doháje," zaklela jsem.

Timbias se na mě zmateně podíval, jako by se zrovna probral z transu.

„Tohle už se stalo," neohrabaně jsem se vyhrabala na nohy a začala hystericky vydupávat kolečka. „Doháje, doháje, doháje, ne. Já jsem si fakt myslela, že se konečně povedlo přechytračit tu moji stupidní hlavu. Že jsem dokázala nějakým nadpozemským způsobem změnit svůj... náš osud, ale ono houby z toho. Cokoliv dělám, cokoliv se snažím udělat, prostě to dopadne špatně jakýmkoliv možným způsobem, nemůžu se ani pohnout, abych náhodou nespustila třetí světovou, Evander se na mě z vysoka vykašlal, nemůžu se ani pořádně nadechnout nebo si užívat života, protože co když na mě někdo vyjede a já se stanu automatem na kriminálky; už mě to nebaví, sakra." Krev mi žilami tekla v proudech, v afektu před očima vyskakovaly černé fleky.

„Teď jsem asi trochu mimo," ozval se Tim a já přesně v tu chvíli musela krotit svoji potřebu praštit ho mezi oči. „O čem to mluvíš?"

„Málem jsme se políbili. O tom mluvím."

„A to by bylo tak špatné?"

„Kdyby nebylo mojí podělané schopnosti všechno do puntíku pokazit," zasekla jsem se a chvíli přemýšlela, jestli opravdu pokračovat, „možná ne." Adrenalin mě pomalu začal opouštět. Bylo mi to jen líto. Dala jsem si falešnou naději a život mi ji samozřejmě při první příležitosti náležitě vzal.

„Víš, co ti pomůže?" vyskočil na nohy a založil si ruce v bok. Podezřívavě jsem se na něj zamračila a zakroutila hlavou. „Večerní koupel."

Až do morku kostí jsem v tu chvíli proklínala své extrémně zpomalené reflexy a Timbiase zároveň. Když už se mě ten blázen rozhodl v deset hodin večer hodit do ledového jezera jen v tričku a džínách, mohla jsem ho s trochou štěstí alespoň stáhnout s sebou. Já byla ale spíš dcera karmy, takže mi místo oboustranné výhry zbylo jen plácnutí se o hladinu zářivého jezera a pěkná řada nadávek na Timbiasovu osobu.

„No počkej... to si odskáčeš!"