nebeské jiskry

V.2 přísahám, že umřel

Okno, ze kterého se přes jasný den, jak jinak, než svítilo. Dům příšerné barvy a dveře pravděpodobně otevřené. Klepala jsem se, jako bych snad nikdy vevnitř nebyla. Nevěděla jsem, jestli být ke smrti nadšená nebo se bát; Timova neodpuštění, mé matky, jeho matky. Nervózně jsem si mnula prsty, zápěstí, vlastně celé předloktí; každou vteřinou přeskakovala z jedné nohy na druhou a zevnitř se pořádně silně kousala do tváří. Cítila jsem se, jako by mě někdo zavřel do mrazáku a za celé století pustil do společnosti. Sakra, já vážně nevěděla, co...

„Plánuješ tam stát ještě dlouho?" Prudce jsem se otočila. Že ten hlas patřil Timbiasovi, mi došlo hned. Stál za otevřenými dveřmi s divnou berlí pod paží a s přihlouplým výrazem mě pozoroval. Měl krátké vlasy a tvář mu zdobilo několik ran.

Krátké vlasy... krátké vlasy.

Na řešení toho, jak vypadal nebo nevypadal, bylo ještě ale času dost. Široce jsem se usmála, srdce mi spokojeně poskočilo. „Podle toho, jak dlouho ti bude trvat sejít ty schody."

Stačil jediný úšklebek na rtech Tima, abych věděla, že mi odpustil; všechno, co jsem řekla a udělala ten den, co mě viděl naposledy. Rozešla jsem se k němu pohlcená štěstím a radostí, které mi kompletně zastínili hlavu. Viděla jsem jen Timbiase, který na mě čekal s očima plnýma něčeho, co jsem u něj snad ještě nikdy neviděla, a zvlněným úsměvem. Posledních pár kroků jsem prakticky běžela.

Timbiasova paže se obmotala kolem mých zad a já svou hlavu schovala na jeho hruď. Cítila jsem jeho oblíbenou citrusovou vůni. Obrovská úleva mi zaplavila celé tělo a skutečnost, že mě Tim nechal objímat jeho pohmožděná žebra a jen se usmíval, byla to jediné, co jsem potřebovala.

„Nemysli si, že jsem zapomněl na tu tvoji zradu," zašeptal mi do vlasů a já se jen tiše rozesmála.

***

„Pořád to nechápu."

„Připadám si, jako bych se v sekundě stala úplně někým jiným a celou dobu žila jinde než všichni ostatní. Užs někdy přemýšlel, kolik toho jeden den může změnit?"

„Ptáš se někoho, kdo umřel, Heav," zasmál se Timbias a zakroutil pobaveně hlavou. Spustila jsem oči k jeho silničnímu koberečku a s poloúsměvem na rtech na sucho polkla.

„Jaké to bylo?"

Kluk přede mnou najednou zvážněl. Zadíval se na protější stěnu a stiskl k sobě silně rty. „Cítil jsem, jak mi mizel úplně celý svět. Všude okolo byla tma, zároveň to strašně divné světlo, klid a já... a uprostřed toho jsi najednou byla ty," vrátil ke mně své oči, „asi to bude znít zvláštně, ale bylo to, jako bych tě někde vzadu slyšel. Prosilas, abych tě tady nenechal, a tak jsem zůstal."

Se zvláštně nakrčeným obličejem jsem se na něj dívala jako naprostý idiot; zkoumala jeho nezvykle krátké vlasy, roztržený ret, ztrácela se v čokoládových očích a vzpomněla si na osud, který jsem v nemocnici prožila; na slova, která mi řekla Bow ještě v dodávce. Už dávno jsem věděla, že osud je nezměnitelný, ať už bych se snažila sebevíc. Pokud šlo ale teď o Timbiasovo bezpečí, ať už mě nenapadal jediný důvod proč, musela jsem se alespoň pokusit.

„To jsem určitě nebyla já." S falešným úšklebkem, který mi určitě nespolkl, se ve mně usídlil strašný, nepopsatelný pocit tajemství.

Tohle byl dost stupidní komentář, Heav; hrozně stupidní.

Timbias nakrčil nepřesvědčivě obočí a nahodil jeho sarkastický tón. „Jo, jasně, jenom jsem si tě spletl s mámou."

Silně jsem si kousala zevnitř do tváří. „Nemůžu uvěřit, kolik se toho za poslední týden stalo."

„Nechceš mi něco říct?" ignoroval mou snahu o změnu tématu, a ještě prohloubil své mračení. Dívala jsem se na něj jako zmateně a nechápavě. Co bych vám ale měla říct... nikdy mi to nešlo.

„Nechci..." řekla jsem co nejtišeji to jen šlo, jako by to snad mělo mít jiný důsledek, „ale měla bych. Měla bych ti to říct hned teď a tady, ale nemůžu, protože by ti to mohlo ublížit, Timbiasu. Prosím, nechtěj to po mně."

Díval se na mě zpod svých dlouhých řas a tiskl k sobě rty. Já na něj kulila své extrémně prosebné oči a doufala, že na něj poprvé v životě zaberou. Zhluboka se nadechl, jen malinko zakroutil hlavou. „Fajn." Má duše si pořádně odfoukla a setřela pot z čela. „To ale neznamená, že se nebudu snažit zjistit, o co jde. Moc dobře víš, že takhle jednoduše se mě ani za nic nezbavíš," ukázal mým směrem vztyčený ukazováček a potulně se usmál.

„Fakt jsi mi chyběl," poznamenala jsem ironicky a protočila při tom očima. Potom se mi ale rty zkroutily do širokého úsměvu stejně jako Timbiasovy a oba jsme co nejrychleji nahodili jiné téma.

***

„Heavenly Carol Sparksová! Kde jsi sakra byla? Zvedat telefon ti nic neříká?" vyřítila se zpoza kuchyňské stěny Olive s plameny v očích a postojem těla takovým, že by se snad i vojáci stáhli. Chvíli jsem na ni hleděla a přemýšlela, jestli by mi pravdu vůbec uvěřila. Podle jejího výrazu by ji ale rozhodně skutečnost o mém únosu absolutně neuklidnila, takže jsem zvolila pravděpodobnější cestu.

„U Timbiase," řekla jsem bez zájmu a hodila mikinu na věšák. A hned na to mi došlo, že jsem si rozhodně nepomohla.

„Myslím, že ti to máma výslovně zakázala," zamračila se a překřížila paže na hrudi.

A potom to už jelo z kopce. Domácí vězení, doživotní zákaz odcházení bez vědomí jedné z žen domácnosti, mezi které jsem mimochodem já nepatřila, nebo vysávání všech místností po dobu celého roku. Pořád jsem ale byla schopna všechno přežít, jelikož Timbias mezi mými zákazy díkybohu nefiguroval. Olive očividně pořád měla srdce.

Dny mi utíkaly extrémně pomalu. Celé dva týdny jsem neměla povolení, třebaže jen vykouknout z domu a všechnu snahu Olive dělat mi společnost jsem úspěšně odpálkovala. A tak mi zbyla spousta času na přemýšlení. O tátovi, podivnému týpkovi Evanderovi, Timbiasovi, životě. Kéž bych měla hlavu plnou absolutně nedůležitých, nepodstatných věcí.

A to jsem ještě ani nevěděla, že se do toho všeho dalo zamotat ještě víc...