nebeské jiskry

VII. nikdy jsem

Spoiler alert. U jednoho jsem neskončila.

Cítila jsem, jak mi zem pomalu mizela pod nohama i se zábranami, které mi normálně pomáhali neříkat věci, které jsem neměla a nedělat věci, které jsem nechtěla. Přistihla jsem se sedět uprostřed gauče s nohami opřenými o ty Andresovy, naprosto pohlcena v jeho modrozelených očích. Měl v ruce plechovku piva, ale vypadal naprosto při smyslech, zatímco já se chovala dost daleko od normálu.

„Kolik ti vůbec je?" zeptal se najednou. Než mi do hlavy vyskočilo správné číslo, musela jsem chvíli přemýšlet, ne že ne.

„Už osmnáct, zvědavče, jsem až moc stará," zachichotala jsem se a očima se rozhlédla po další dávce alkoholu, i když mi ty tři panáky z daleka stačily.

„Dobrý vědět."

„Co takhle nikdy jsem?" křikl někdo. Přes celou chatu hrála hlasitá hudba dost podobná té Finniasově oblíbené, ale nikdo do ní netančil. Logan si s jednou z Kate vyměňoval sliny v rohu místnosti, Penny s druhou Kate měli očividně bezcílný rozhovor s Ianem a Williamem a Timbias s Finniasem obkličovali chudinu Emmu. Nebo to snad Finnias s Emmou obkličovali Timbiase?

Všichni v tu chvíli přestali dělat to, co do té doby dělali, a přemístili se ke konferenčnímu stolku. K mé druhé straně se natlačila Penny a já se raději ještě více přilepila na Andrese. Tahle černovláska mi přišla dost nesympatická; nejspíš proto, že mi tolik připomínala Jackie. Z ničeho nic, opravdu nevím, kdy to kdo stihl, se přede mnou objevila sklenice tvrdého alkoholu, kterou jsem se chystala rychle popadnout, když mi ji přímo před nosem ukradl Finnias. Hodila jsem po něm kompletně nevraživý pohled a on se jen zasmál.

„Pro tebe je tohle," usadil mi v dlani skleničku s o něco tmavší tekutinou uvnitř.

„Co to je?"

„Jack s colou."

„Proč nemůžu mít to, co vy?" zamračila jsem se a dotčeně si chtěla založit paže na hrudi, ale se skleničkou v ruce to moc nešlo.

„Protože by ti pak bylo špatně, spáči."

Chtěla jsem něco namítnout, možná se i pohádat, ale nikdo mi to nedovolil.

„No, tak začni, Katie," pobídl tu o něco vyšší Kate Ian. Ironií bylo, že vypadaly prakticky stejně; minimálně já mezi nimi neviděla žádný velký rozdíl. Vysoká Kate popadla svého nezředěného Jacka a šibalsky se usmála.

„Začneme zlehka. Nikdy mě nechytili policajti." Někdo se napil, někdo ne, a já se jen zmateně rozhlížela. Tuhle hru jsme hráli jako malí na základce s džusem... Nevěděla jsem, že existovala i verze pro rádoby dospěláky.

„Nikdy jsem po domě nechodil bez kalhot," řekl Logan. Finnias se pobaveně uchechtl a ze své skleničky se napil spolu se všemi dalšími kluky a malou Kate. Tohle jsem o Timbiasovi vědět nepotřebovala, ale hra byla hra a já ji neplánovala zničit jenom kvůli mé osobní výtce.

***

„Nikdy jsem" mě nebavilo. Za celou hru jsem pila prakticky jednou a to jenom proto, že se někdo zeptal na totálně primitivní otázku. Cítila jsem se fakt nevyspěle. Dokonce i Timbias dělal o tolik nechutných věcí víc než já, což mě vlastně ani nepřekvapovalo, ale moc mi to na sebevědomí nepřidalo.

Rozhodla jsem se proto skupinu opustit a osídlit místo na venkovní pergole, ke které vedla od skleněných posuvných dveří kamenná cestička. Ne, že bych se na všechny kameny při všem tom kymácení trefila.

Lehla jsem si tam jen tak – na trávu vedle zastřešeného posezení s nedopitou skleničkou Jacka s colou v dlaních a naprosto prázdným mozkem. Nevěděla jsem, jestli se mi chtělo brečet, smát nebo spát. Jen tak jsem tam ležela rozpláclá jako žába na zádech s hvězdami před očima a ani si pořádně nevšímala toho jemného úsměvu, co mi zdobil rty. Byla mi zima, to jo, ale nikdo by mě v tu chvíli nebyl schopný dostat zpátky.

Cítila jsem se volná. Volná zase takovým jiným novým způsobem.

„Nikdy jsem... se jako idiot nedíval na hvězdy vedle baráku plného lidí," ozvalo se odněkud.

Uchechtla jsem se a aby ten narušitel mého klidu pochopil, že mi samotné bylo dobře, napila jsem se. On měl ale očividně jednodušší mozek a úplně to nepobral. Ucítila jsem, jak se vedle mě za doprovodu smíchu najednou objevilo silné tělo. Neohlédla jsem se; neměla ani tušení, kdo se za mnou rozhodl vypravit, ale jeho přítomnost mi najednou tak špatným nápadem nepřišla. Bez dlouhého rozmýšlení jsem svou paži přitiskla k té jeho a chtěla tak ucítit alespoň kousek tepla, které na ní ještě zůstalo.

„Nebavíš se?" ďoubnul do mě svým prstem a až v tu chvíli jsem svůj pohled stočila na ty ledově modré oči, co mě zvědavě pozorovaly. Byl to Finnias v celé jeho přenádherné kráse a lehce opileckým úšklebkem.

„Je to nuda, když jsem tady jediná nezkažená," pohodila jsem rameny a pokusila se napít svého cocalovoého Jacka. Větší část ale skončila na mém obličeji než v krku, a tak jsem se musela posadit a napít se plnými doušky až tak.

„Nepřipadáš mi nějak svatá, hele."

„Vždyť jsem ani nikdy nic neukradla."

„Haló? Kdo na světě může říct, že vidí budoucnost?" uchechtl se a nadzvedl se na lokty.

„Jackie," protočila jsem očima jen při vzpomínce na její skvělý herecký výkon, který klidně mohl být pravdivý. Od toho osudného dne jsem s ní nemluvila, vlastně ji ani neviděla, a... ono mi to vlastně ani nijak zvlášť nevadilo. „Vyměnila bych to za cokoliv na světě. Prostě jsem kurva pokažená a pokud teď řekneš, že je to výjimečný, že bych si toho měla vážit, a bla bla bla, asi tě praštím."

„Ale ty jsi výjimečná," řekl bez jakéhokoliv přemýšlení. Očividně mu na jeho vlastním zdraví nezáleželo, jelikož i přes varování šťouchl do vosího hnízda, a ještě na mě tak zaujatě hleděl, až se mi sevřel kompletně celý žaludek. Skousla jsem si nervózně spodní ret a otočila se k němu čelem. Kvůli alkoholu se mi trochu točil svět, ale to mi nezabraňovalo v pozorování jeho ledově modrých očí, které běhaly po celém mém obličeji. „Nejsi jako Jackie. Jsi jedna z nejsilnějších, nejkrásnějších a nejjedinečnějších holek, které jsem kdy poznal."

Nevím, co mě to napadlo. Opravdu nevím, kam zmizela všechna ta přesvědčenost o držení si Finniase co nejdál od těla (a od srdce), ale já musela. Odložila jsem skleničku Jacka na trávu, tajně doufala, že se nevylije, a obmotala své paže okolo jeho těla. Chvíli vypadal překvapeně, ale já si už mezitím užívala jeho úžasnou přirozenou vůni a přítomnost někoho, kdo si myslel, že jsem byla doopravdy výjimečná. Byla jsem přesvědčená, že to neřekl jen tak do větru. Alespoň jsem doufala, že Finn nebyl tím člověkem, který by udělal cokoliv jen proto, aby mu holka skočila okolo krku.

Když se jeho dlaně ocitly na mých zádech, začalo mi rychlostí bušit srdce. V pozadí vyhrávala jedna z Finniasových oblíbených písniček a já si nemohla pomoct; líbila se mi. Muselo to být alkoholem, možná soucitem, ale ta jinak naprosto příšerná melodie doprovázená trojslovným textem mi najednou přišla tak známá a příjemná.

A potom jsem se o něcoodtáhla; jen proto, abych se znova mohla ztratit v těch hlubokých,mrazivých očích. Cítila jsem jeho chtivý pohled spadající k mým rtům avšimla si, jak ztěžka najednou dýchal. Dotýkal se mě, jako bych byla z porcelánu,jako by mě mohl jediným pohybem rozbít a díval se na mě, jako by nikdy nevidělnic krásnějšího. Mé srdce bylo zaplněno zvláštním klidem, který jsem nikdy předtím necítila. Byla jsem uvězněna v jeho očích a v ten moment neexistovalona celé planetě Zemi jediné místo, kde bych byla raději.