nebeské jiskry

X. přítomnost, osud a naděje

„Jak ten se tady dostal?" vypadlo ze mě a všichni po Finniasovi hodili zlověstné pohledy. Promnul si zátylek a chvíli zkoumal vlastní boty, jako by na ně snad chtěl hodit vinu.

„Sledoval jsem vás," podíval se na mě zpod řas tím ledovým výrazem tentokrát plným viny. Zuřivě jsem o sebe drtila zuby a chaoticky přemýšlela, co si o mně teď asi musel myslet. Pozitivní bylo, že po tomhle se můj plán s jeho odrazením dost zjednodušil. Jackie se hlasitě zasmála a já na ni nechápavě nakrčila obočí. Ta ženská byla fakt pošuk.

„K čemu je nějaký top secret zabezpečení s Gregem u vchodu, když proklouzne dovnitř i takový pako?" nakrčila šíleně obličej a rýpla loktem do Evandera, který se podle všeho dost držel, aby nevytáhl drápy... nebo pistoli. V tu chvíli bych o dost víc ocenila mít schopnost číst myšlenky. Na sucho polkl a podíval se na mě s o něco příjemnějším, samozřejmě hraným, výrazem.

„Jak se cítíš?"

„Mizerně."

„Určitě by ti pomohlo, kdybys to všechno dostala ven. Nemyslíš?"

„Ne."

***

„Musíš ztratit všechny city. Já vím, že to zní absurdně, ale jediným řešením je prostě vypnout; nebát se něčeho, co přijde a mít to úplně na háku. Nemá smysl přemlouvat se, donekonečna prosit všechno existující o kdoví jaké odpuštění nebo se s tím snažit bojovat. Ale to ti, myslím, už došlo."

„Já nemůžu jen tak vypnout bolest ani strach. To je jako bys děcku řekla, že příšery neexistují a pak před něj postavila Santu ve spodkách."

Jackie přivřela víčka a dost zvláštně se na mě podívala. Černé lokny jí padaly do obličeje i když je každou chvíli posílala za uši; bílé tričko na sobě mělo záhadný flek, který tam ještě před hodinou nebyl. „A co takhle Santu bez spodek?" A obě jsme se rozesmály. Poprvé jsem na jejich rtech viděla jiný, než sarkasticky ironický úšklebek a musím říct, takhle jí to i docela slušelo. „Asi pro mě hrála skutečnost, že být mrchou mi absolutně nevadilo. O nikoho jsem se nezajímala, smrt rodičů by mi byla úplně na háku; aspoň bych mohla mít celej barák pro sebe."

„Máš ještě rodiče?" zeptala jsem se bez přemýšlení a jakýchkoliv zábran. Možná, že ze mě mluvily prášky, co do mě Evander narval, možná jsem prostě ztratila zbytky empatie.

„Jo."

„Tak nemáš ponětí, jaké to je, když už tady nejsou." Bylo to poprvé, co jsem o tátovi mluvila... takhle. Bez slz v očích a divného tlaku u srdce. Jako bych se s tím smířila; nechala ho přidat se k nebeským jiskrám a strážným andělům. Byl tady se mnou. Každou vteřinu. Jen mě konečně opustil smutek a v srdci zůstaly hezké vzpomínky. Jeho úsměv mi v paměti zářil jako sluneční paprsky a uklidňoval všechny kalé úmysly. Byl to můj táta a ten byl přece jenom jeden.

A pak jsem si vzpomněla na mámu. Na zlomenou, ztracenou mámu, která mě i Olive bezmezně milovala. Věřila jsem, že na ni někde ve světě přece muselo čekat tolik vytoužené štěstí. Věřila jsem, že jednou uvidí své vnoučata; napořád usne, až když bude doopravdy šťastná. Proklínala jsem se. Proklínala jsem toho, kdo mě vyslal na svět s takovým břemenem.

„Budeš brečet?" zeptala se Jackie a já si až teď uvědomila, jak skleněně mé oči musely vypadat. „Litovat tě nebudu, Sparksová. Každý má svůj osud a je jen na něm, jak ho přijme."

„Z kama táhneš ty moudra?" Vyskočil mi na rty jemný úsměv. Z křičící, rozmazlené nány se najednou stával vševědoucí počítač filozofie. Věděla jsem, že tady byla z donucení, ale přišlo mi, že se mi doopravdy snažila poradit.