nebeské jiskry

XIII. burák a blesk

Probudila jsem se jako ta nejšťastnější osoba pod Měsícem. Máma s Olive na mě byly nalepené z obou stran a já se cítila jako nakládaná sardinka, ale za tu skutečnost, že jsme se všechny tři nacpaly do mé ne zrovna největší postele a ve spánku se navzájem neskopaly na zem, to stálo.

Opatrně, abych je nevzbudila, se mi podařilo přeskočit mámu a dojít neslyšně až do kuchyně. Normálně jsem se vaření tříkilometrovým obloukem vyhýbala, ale dnešek byl speciální a já v sobě měla novou, zvláštní energii.

Neměla jsem ponětí, kde najít podtácky nebo chleba, ale po obrácení kuchyně naruby se všechno nějakým způsobem objevilo.

Snídaně se vším všudy to teda nebyla, ale stará kámoška mikrovlnka mi pro nás zahřála mléko na kakao a namazat rohlíky máslem jsem ještě dokázala. Imaginárně jsem samu sebe poplácala po rameni. Ještě párkrát a mohl ze mě být profesionální připravovač snídaní.

Moje ranní rozjímání vyrušil až zvuk nastartovaného motoru, který se zastavil přesně před naším domem. Nenápadně jsem vykoukla z okna a nijak se nesnažila skrýt ultra překvapení, které osídlilo můj obličej.

Stál tam docela obyčejný, a přesto tak zvláštně pozornost přitahující, pravděpodobně nový, tmavě šedý bavorák, na čemž by asi nic tak zvláštního nebylo, kdyby za jeho volantem neseděl Timbias. To mělo být jeho nové auto? Jako obvykle se nezdržoval se smysluplným parkováním a zastavil prostě tam, kam dojel.

Bez přemýšlení jsem vyběhla k hlavním dveřím. Rozhodně by se jako první rozeběhl nadšeně ke zvonku a já ještě ani jednu obyvatelku mé postele budit nechtěla.

„Co tu děláš?" Dveře se rozletěly přesně v tu správnou chvíli, kdy si to Tim mířil ke spouštěči řinčivého zvuku.

„To mě špehuješ?"

„Prozradil tě tamten chlapík," kývla jsem k nejhezčímu autu, které jsem kdy na naší příjezdové cestě spatřila, a začala přemýšlet, jak by mu asi slušely skvrny od kečupu a roztrhané sedačky.

Tim se široce usmál, jako bych mu zrovna dala třípatrový vanilkový dort. „Chceš ho provětrat?"

„Tys tomu dal jméno?"

„Burák."

„Vážně?"

„Blesk McQueen by taky šel," uchechtl se za pohození rameny a já se k němu musela přidat. Jeho staré auto bylo prostě auto. Pojmenovat stroj mi přišlo trochu ujetý i na něj, ale vlastně... proč ne?

„Hádám, žes ještě nesnídal."

Zakroutil hlavou a tak trochu nechápavě si mě prohlédl. „Neříkej mi, žes vařila."

***

A tak se stalo, že jsme u stolu seděli čtyři. Já, Olive, máma a Tim.

Tenhle den do celého toho humbuku zvláštností tak nějak zapadal. Ani mi nedošlo, jak moc jsem takové momenty smíchu a štěstí potřebovala... nikdy mi společné snídaně, obědy, nebo jakékoliv jiná kolektivní jídla nepřišla absolutně příjemná. Všichni se dívají na všechny, člověk se nemůže ani v klidu najíst bez pocitu tekoucí omáčky na bradě a musí do sebe cpát extrémně malé porce, aby při případném dotazu dokázal rychle zareagovat.

Jedna z věcí, co se ale nezměnila, byl ten zvláštní strach z Olive, co žil v Timovi. Na svém místě seděl naprosto strnule, snad ani nedýchal; jako by viděl laserové paprsky mířící si to z jejich očí přímo do jeho srdce.

Má sestra si toho samozřejmě všimla a už jen z toho úšklebku, co se najednou objevil na její tváři, jsem pochopila, že si chudáka Tima plánovala pěkně vychutnat. „Jak se cítíš, Timi?" položila před sebe na stůl lokty a propojila prsty za doprovodu přesně toho úsměvu, kterého se Tim tak příšerně bál.