nebeské jiskry

XIV. monstrum heavenly

Na takový boj s osudem bylo nutno pořádné přípravy. Skupinová porada probíhala vcelku rychle; Evander nám hodil pár naprosto zbytečných rad, taky mimochodem poznal Olive a shledal ji pro jeho výzkum prakticky i teoreticky zbytečnou, což mě dost vytočilo, ale má sestra s tím očividně byla víc než v pohodě. Jackie se účastnila z donucení a celou dobu jen protáčela očima nebo ze sebe loudila popichující poznámky, Timbias za přítomnosti Olive neprohodil snad jediné slovo a Finn... neměla jsem sebemenší ponětí, co tam sakra dělal. Každopádně jsme všichni došli ke stejnému závěru. Pokud se nám mělo podařit přechytračit samotnou budoucnost, chtělo to hlavně odhodlanost a naději.

„Heavenly, počkej," ozvalo se za mnou, když jsem se rozhodla o procházku po čerstvém vzduchu. Z těch všech řečí okolo smrti se mi udělalo nějak zle... Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem své tělo otočila, abych se očima srazila s těma Finnovýma. Projela mnou zvláštní energie a já k sobě musela stisknout pěsti. „Jenom, Timbias mi řekl, že jste se dohodli na tu párty nejít a vím, že mi do toho nic není, ale má to nějaký důvod? Tim zarytě mlčí a i kdybych ho postavil na hlavu, nic mi neřekne," uchechtl se.

Uhla jsem pohledem, musela jsem. „Neřekl, že to je párty."

„A to by snad něco změnilo?" zasmál se a já se chvíli musela zamyslet. Změnilo by to něco?

„Asi ne," vrátila jsem k němu své oči, snad věrohodně. Vlastně jsem se snažila přesvědčit hlavě samu sebe. Ne, o tom, že by to něco změnilo. O tom, že jsem S Finnem nechtěla jít kamkoliv a kdykoliv už v Timbiasově pokoji; ve chvíli, kdy se mě zeptal.

Finn přimhouřil oči. „Teď lžeš, že?" A pak se usmál. „Fakt nevím, co ti Timbias řekl, ale jak ho znám, byl by schopný udělat cokoliv, jenom aby se nemusel bavit. Myslím, bavit se v dnešním stylu."

„A co má být ta rádoby zábava v dnešním stylu?" zamračila jsem se a na poslední dvě slova dala zvlášť důraz.

„Nevím, tak normálně; hudba, alkohol, tanec, dělání čehokoliv jen chceš. Prostě na chvíli vypnout a užít si."

Můžete klidně říct, že jsme byli s Timbiasem divní. Že bylo téměř hříchem nepít, i když jsme na to už měli věk, nevymetat každý víkend různé párty a nepoznat rozdíl mezi medovým a obyčejným Jackem. A my to přesto nedělali; nikdy. Ne, že mě to občas nelákalo, prostě se vzít a vymazat si na jednu noc mozek.

„Tak to je docela smutný," uchechtla jsem se a založila si paže na hrudi. „Myslím, že musím jít vyvenčit sousedovic kočku. Nebo to byly andulky? Nevím, cokoliv, jenom abych se nemusela bavit."

Finnovy koutky rtů rychle cukly a s jedním obočím nadzvedl i hlavu. Díval se tak na mě s potulným úšklebkem a já jen protočila očima.

„Asi už půjdu zpátky," vypadlo ze mě po krátké chvilce divného ticha. Rozešla jsem se k rozpadlé hospodě, ale ještě před minutím Finna, jsem se na vteřinu zastavila. „Ty si zapal třeba cígo. To je dneska cool, ne?"

***

Když jsem prosvištěla dveřmi od zadního bunkru, všichni na mě hleděli jako na zjevení. Olive seděla s Jackie v jednom z rohů, o něčem klidně diskutovali, a Evander s Timbiasem si každý hleděli toho svého. Teda, do chvíle, než je z toho můj příchod tak vyrušil. „Co je?" zamračila jsem se nad jejich zkoumavými pohledy.

„Kde je Finn?" zeptal se Tim a přejel mě celou pohledem.

„Venku."

„Proč za tebou šel?"

„Teď zníš jako žárlivá přítelkyně," zamračila jsem se a Tim naklonil nespokojeně hlavou. Nejvtipnější na tom bylo, že tak doopravdy zněl, ale buď si to neuvědomoval, nebo mu to bylo jedno. Protáhl obličej, aby připomněl svou otázku. Já na to protočila očima a přiotevřela otráveně rty. „Chtěl vědět, proč nejdeme na jeho večírek."

V tu chvíli se ozvalo zavrzání jedné z pohovek, na které do teď seděla Jackie. Pochodovala si to přímo ke mně, tvář jí při tom zdobil široký úšklebek a za pár krátkých, klapavých kroků byla už skoro v půlce místnosti. „Slyšela jsem zábava?"

„Ale ignorovat, když jde o práci, to by ti šlo," postěžoval si Evander a založil si paže na hrudi. „Na večírek nikdo z vás nejde. Myslím, že nemáme zrovna čas ztrácet čas." Jackie si nespokojeně odfrkla a protočila dnes snad už po sté očima.

„Taky by ses někdy mohl třeba odvázat, bratříčku." Asi jsem nebyla jediná, které v ten moment začaly kolečka v hlavě rychle šrotovat. Myslím, čekala jsem hodně, ale bratříček Evander? Vypadal při nejmenším o třicet let starší a v obličeji neměli jedinou podobnost. Timbias zaskočeně kulil oči a pozoroval jimi právě Evandera který zrovna probodával Jackie pohledem a nejspíš se jí něco snažil říct a ona tomu měla rozumět. „No co? Jednou by na to stejně přišli," ohradila se, což taky úplně dvakrát nepomohlo

„Sama sis to zavinila, sama vysvětluješ," usmál se a pohodil pomalu rameny. Skákala jsem očima z jednoho na druhého a snažila se celou tu situaci pochopit. Vždyť by mohl být její táta!

V místnosti panovala příšerně hustá atmosféra; dokonce jsem si ani pořádně nevšimla příchodu Finniase nebo naprosto nezaujatého výrazu Olive, které to tak absurdně nejspíš nepřipadalo.

Ne, že by se do toho Jackie nějak hrnula, ale pod nepřetržitým Evanderovým pohledem a po předvedení řady několika nespokojených grimas nakonec povolila. „Máme stejnýho tátu, to je celý."

„A to je snad hřích? Proč takové tajnosti okolo toho?" zamračila jsem se.

„Aby ty ses neozvala," vyplivla Jackie a, jak jinak, protočila očima. „Je to složitý. Můžeš se jednou za život do něčeho nevrtat?"

„A ty ji musíš znát fakt dlouho, když něco takového říkáš." Teď už stála i Olive, z očí jí šlehalo a dost vytočeně se mračila. Vím, že se tak za mě snažila postavit, ale hádat se s Jackie jednoduše nemělo smysl, což ona ale zatím nevěděla. S pohledem přilepeným na jejím obličeji jsem jen jemně zakroutila hlavou, aby to pochopila, a jelikož byla dostatečně inteligentní, zadařilo se. Jen hluboce vydechla a stiskla k sobě pevně rty. „Má to nějaký smysl? Narážet se do lidí, kteří ti nic neudělali?" A možná nezadařilo.

Z Jackie se najednou stalo časované tornádo. Pěsti k sobě tiskla tak silně, že si snad musela zlomit prsty, a dýchala nepřirozeně pomalu. „A to jsem si myslela, že tě z té debilní rodiny budu mít nejradši."

„Jackie!" křikl Evander.

A já se jen mračila. Rozhodně mě její poznámka neurazila, tak měkká jsem zatím nebyla. Překvapilo mě něco jiného. Celá debilní rodina měla zahrnovat přesně koho? Mě a Olive? Něco mi na tom nesedělo a Evander podle všeho moc dobře věděl, o co šlo.

„Už mě to nebaví, Evane. Od té doby, co jejich otec přišel poprvé, se chováš jako naprostý idiot posedlý celou tou osudovou věcí a kdoví čím dalším. Nebaví mě dělat, že vím, co se tady ksakru děje, když nemám ani ponětí!" rozhazovala pažemi a každou větou zvyšovala hlas. Pak přenesla svůj pohled na mě; zabodla ho do mých očí, jako by to byly nože. „Nejsem jako ty, Heav. Nejsem žádné posrané monstrum, které dopředu ví, kdo kdy umře, a přesto jen tak sedí doma na zadku a pořádá rodinné snídaně. Nehádám se o naprostých nesmyslech, když bych zrovna měla zavírat svou mámu do sklepa a už nikdy ji z tama nepustit, ani od sebe všechny okolo neodstrkuju. Děsíš mě k smrti. Jsi monstrum."

Jsem monstrum...

V hlavě mi nepravidelně tloukly hodiny a obličej roztěkané Jackie se pomalu rozmazával. Nedokázala jsem udržet ruce v klidu ani zpomalit srdce, které se rozhodlo vyběhnout maraton. Jackiiny černé vlasy najednou splynuly s okolím a neexistovalo nic víc, než její křik a oči plné nenávisti. Opovrhovala mnou. A já sebou opovrhovala taky. Celý život mi Timbias říkal, jak výjimečná jsem byla a nalepil mi tak obrovskou náplast přes krutou pravdu. Byla jsem monstrum; příšera, která sebestředně ničila všechno okolo. Lidé si přeci zasloužili vědět pravdu. Měli vědět, co na ně čekalo; že nebudou žít šťastně až do smrti a osud jim vezme všechno dřív, než by byli připraveni.

Byla jsem monstrum... a monstra si zasloužila shořet v pekle.