nebeské jiskry

VII. finnias hudson

Jeho prázdný výraz se mi z hlavy už nikdy nepodařilo úplně dostat ven. Díval se na mě naprosto bez emocí; jako by právě ztratil schopnost vyjadřovat city.

„Timbiasi," zašeptala jsem a on ke mně hned zvedl utrápené oči. Najednou, jako by mi někdo pomalu, kousek po kousku, řezal do srdce. „Nemůžu ti to vysvětlit."

„Jestli nechceš, abych byl v tvojem životě, stačí říct."

„Ne!" vyhrkla jsem dřív, než se mi podařilo zkorigovat hlasitost. „Ne, to je to poslední, co bych na tom ztraceném světě chtěla."

Přejel celý můj obličej snad pětkrát. Za ta léta už dost snadno dokázal poznat můj pokus o lež, ať už byla sebemenší. Kývl, ale ani se nesnažil o vyprodukování spokojeného úsměvu. Prostě sklopil pohled zpátky ke svým teniskám a nechal Evanderovi, popřípadě snad i mně, dost prostoru k vyjádření.

„Promiňte, že jsem to řekl. Slova mi prostě utekla z úst."

„A hádám, že jste se je ani zastavit nesnažil," odsekl Tim a protočil otráveně očima.

„Neměli bychom se teď místo obviňování raději věnovat Heavenly?"

A už v tu chvíli jsem věděla, že před Evanderem bude lepší udržovat jistá tajemství. Mohl mi pomoct; alespoň jsem v to slepě doufala, ale něco mi na něm tak zvláštním způsobem nesedělo. Říkejte tomu intuice; jak chcete. Já se ji rozhodla následovat.

„Nechci, abyste to, co vidím, jakýmkoliv způsobem pozorovali nebo poslouchali," ozvala jsem se jistým, pevným hlasem, což popravdě zaskočilo i mě samotnou. Oba se na podívali mým směrem. Tim se konečně spokojeně usmál a Evanderovy rysy obličeje jasně ztvrdly. „Taky Vám zakazuju dělat si s mou hlavou, co si zamanete nebo informovat mou mámu bez mého vědomí. A kdyby Vás zajímalo, co z toho asi tak budete mít Vy, dovolím Vám výsledky použít k dalšímu výzkumu."

Evander se neformálně uchechtl a paže dosud založené na hrudi nechal podlehnout gravitaci. „Nějak moc požadavků na to, že to ty potřebuješ mou pomoc," nadzvedl docela vtipně obočí, „ale dobře. Slíbil jsem tvému tátovi, že se o tebe postarám. Sejdeme se tady zítra ve stejný čas, probereme všechno méně i více potřebné a uděláme základní vyšetření. Dnes mě už tlačí čas. Hodně zdraví, Heavenly," podíval se na mě zpoza přivřených víček ne úplně nadšeně. „Vám taky, Timbiasi," řekl a bez dalšího slova zmizel za závěsem, který očividně vedl do jiné místnosti.

Oba jsme na to místo ještě dlouhou chvíli bezcílně hleděli, jako by se snad měl vrátit. Vyrušil nás až příchod barmana bodyguarda, který se slušnostmi nezdržoval a jednoduše nás vykopl z polorozpadlých dveří hospody, které hned na to zabouchl.

Jen tak jsme tam stáli a hleděli k zemi. Timbias se podrbal na zátylku a rychle zatřepal hlavou, jako by se zrovna probudil. „Zavolám Finnovi."

A já kývla. Dost rychle a zběsile. Určitě si všiml mého mírného vykolejení, ale podle všeho to přisluhoval něčemu jinému. Jak by taky mohl vědět, že jeho bratranec osídlil mou budoucnost? Rozklepala jsem se. Hudsonovi kluci mi kompletně zabrali celou hlavu a já na opravdu krátkou chvíli zapochybovala, zda si se mnou jen nehrála. Měla jsem snad sama rozeznat, co byl jen sen a co osudová skutečnost?

***

Nechtěla jsem. Opravdu jsem se jakoukoliv výmluvou snažila vyhnout Timovu pozvání na filmový večer. Popcorn, teploučké deky, prostorný gauč. To všechno bylo prima, než došlo k malému detailu. Finnias.

Všechna snaha byla marná. Zanedlouho už jsem seděla na obrovském křesle, které obvykle osidloval Timův labrador Grex, s mísou sýrového popcornu na klíně a mou tradiční přikrývkou pod ní. Finn se usídlil přímo naproti mně na křídle kožené sedačky, čímž zabral Timbiasovo obvyklé místo a prakticky ho přinutil přemístit se do středu. Ne, že by tomu nějak odporoval.