nebeské jiskry

XII. mezi peklem a ledničkou

Stál tam jen tak se svým roztrženým rtem a očividně si připadal smrtelně cool. Ve skutečnosti by ho ale v soutěži hustosti porazil i dřevěný špalek nebo ocelové mříže, co mívají ve věznicích. Oči mu jiskřily zapálením a kdyby se mě někdo zeptal, co je to sakra za pošuka, co zrovna skáče do fontány do půli těla nahý, hrdě bych odpověděla: „Můj nejlepší kamarád."

Po našem až přehnaně vážném rozhovoru jsme oba propadli hysterickému smíchu. Já se mimochodem znova praštila do jedné z ultra tvrdých stěn v jeho pokoji, zatímco Tim skončil jenom s peřinou na zemi.

Těžko říct, jestli to nebyla jen naše poslední záchrana před city.

Od té doby jsme se k podobnému tématu už nevrátili a já si byla docela jistá, že už nikdy ani nevrátíme. Případ uzavřen. Až na maličkost, která mi od té chvíle rezonovala v hlavě jako bumerang. Přepsala jsem svůj osud? Dokázala jsem se mu poprvé úspěšně postavit?

„Vyhrál jsem, posero!" zakřičel přes celé náměstí až k lavičce, na které nechal své tričko i... no, mě. Rozhodil tím směrem pár kapek vody, jako by tam snad mohly zázrakem doletět. Musím říct, ty znechucené a pobavené pohledy, které po něm všichni kolemjdoucí bez ostychu házely, stály i za nějaký ten hřích.

Uchechtla jsem se a vytáhla urychleně telefon s už nachystaným foťákem. Ozvalo se tiché cvak, pár nespokojených keců v pozadí a já zůstala očima vyset na Timbiasovu nasupěném obličeji přes fotku v galerii. „Co žes to říkal?"

***

Probudilo mě zrychlené bušení mého srdce. Jako by se snažilo nadechnout, jako by proti něčemu bojovalo. Mé čelo bylo celé zalité potem a ruce se mi samovolně nepřirozeně klepaly. Cítila jsem chlad i nesnesitelné horko, jak pomalu sžírali každý kousek mého tělo v nekonečném boji mezi peklem a ledničkou.

„Ale ne," zaklela jsem tiše. V hlavě si mi někdo hrál na kováře a já musela chvíli přemýšlet, jestli mělo smysl takhle po druhé hodině ranní vůbec bojovat a ráno si nalhávat, že to byl jen sen. Moc dlouho mi tahle hloupost ale myšlení neosidlovala. „No tak, nech mě spát. Nepotřebuju vědět nic nového, prostě odejdi a dej mi zpátky můj normální život s nočníma můrama, které se nestanou, klidně mi vrať zpátky i tu nesnesitelnou Amorku, hlavně se seber a zmiz z mojí zasraný hlavy." Cítila jsem, jak mi krev pumpuje po celém těle rychleji a rychleji. Cítila jsem bezmoc.

Teď zadrž dech. Bolest neexistuje. Co jsem říkala o citech, hm?

Snažila jsem se, opravdu. Nic ale nefungovalo. Svaly se mi stahovaly a já musela pořádně bojovat s nutkáním praštit hlavou do něčeho fakt tvrdého. Chtělo se mi brečet.

„Heavenly? Co ti je?" ozval se ode dveří hlas Olive. Dech se mi zrychlil, před očima jsem viděla černé šmouhy, ale ji bych poznala kdekoliv. Zněla vyděšeně. „Co se děje?"

„Já..."

Zadrž dech.

„Já..." A pak se její prsty propletly s těmi mými. Chytila mě za ruku, jako by přesně věděla, co mé tělo i duše zrovna potřebovalo. Něco říkala, ale já ji neposlouchala. Její dotek; pomohl mi roztopit všechny ledy a uhasit šlehající plameny. Byla tam se mnou.

Osvobodila mě.

Rozehnala má mračna a já nabrala další naději. Ruce se mi pomalu přestávaly třást, černé fleky se změnily v můj pokoj a zase jsem mohla normálně dýchat. Bolest neexistuje. Vyhrála jsem sama nad sebou; úplně poprvé v celém svém životě, a dokázala to i bez kamenného, bezcitného srdce.