nebeské jiskry

II. amorka

Nebylo to poprvé, co jsem si říkala, že mít nejlepšího kamaráda s řidičákem, a hlavně teda pojízdným autem, byla fakt výhra. Tim mě starostlivě zavezl těch pár metrů až k domu. Dovnitř samozřejmě nešel; co kdyby potkal Olive?

„Kde jsi byla?" vyvalila na mě máma někde z objetí tepla domova hned, když jsem za sebou zabouchla vchodové dveře. Už bylo docela pozdě večer a abych pravdu řekla, upřímně mě překvapilo, že dnes neměla noční směnu.

Posledních pár let to tento den vždy tak dělala.

„U Tima," skopla jsem z nohou ošuntělé tenisky a na botník hodila klíče. Ozývaly se i hlasy z televize a já mámu ani nemusela vidět, abych věděla, že zase sledovala staré romanťáky. „Dneska budeš spát doma?"

Došla jsem do obývacího pokoje. Všechna světla byla zhasnutá. Drobnou ženu pod huňatou dekou na pohovce osvěcovala jen záře z obrazovky před ní. Všude okolo byla celá spousta použitých kapesníků a na stolku jen poloprázdná sklenice s vínem.

Podívala se na mě. Světlé vlasy měla zacuchané a i přes opravdu špatné světlo šly vidět obrovské kruhy pod jejíma očima.

„Zůstanu tady s tebou, jestli chceš," nabídla jsem jí.

Jen zakroutila hlavou a jemně se usmála. „Ráda bych byla sama, zlato."

Nechtěla jsem ji tam nechávat. Moc dobře jsem věděla, že být sama nic nevyřeší a jediné, čeho dosáhne, budou drásající myšlenky. Má máma byla ale tvrdohlavá a extrémně samostatná. Vše chtěla zvládnout sama; bez jakékoliv pomoci, a i když jsem se třeba doopravdy snažila, nikdy mě k sobě nepustila. Nemělo smysl ji přemlouvat.

„Dobře," usmála jsem se na ni nazpátek, „budu vedle."

Odešla jsem do svého pokoje a našla ho přesně takový, jaký jsem ho opustila. Postel nebyla ustlaná, koš nevynesený; na zemi ležela stará fotoalba.

Před tím, než mě Timbias vytáhl ven, už jsem je nestihla prolistovat. Bez váhání jsem se to rozhodla napravit.

***

Stačil jediný pohled.

Usmíval se se mnou v náručí, jiskřičky v očích a srdce obklopeno štěstím. Držel mě, jako bych snad nic nevážila; díval se do mé tváře jako by nic víc nepotřeboval.

Milovala jsem to. Když mi na chvíli propůjčil křídla a vzal zem pod nohama. Milovala jsem jeho. V takových chvílích bylo všechno v pořádku. Všechny slzy, noční můry byly hned pryč, když mě schoval ve své náruči a nic neříkal. Jen tam byl. Se mnou, pro mě.

I máma byla v té době šťastná a až vražedně krásná. Její tvář nenesla jedinou vrásku a dokonalé vlasy ještě ani zdaleka nešedivěly. Nad fotkami, kde byla i ona, jsem posmutněla. Byla to ta samá žena, co se zrovna utápěla ve vlastních slzách jen místnost vedle ve starých, obnošených teplákách, bez tak potřebné životní jiskry a tělem vyhublým až na kost.

Na jednu ze stránek dopadla osamocená kapka a já na chvíli musela zvednout pohled, abych někde nahrabala potřebný kapesník.

Přesně v ten moment jsem si všimla pohybu za mým francouzským oknem nasměrovaným k ulici. Byla tma a pouliční lampy v naší čtvrti zpravidla nesvítily. Možná proto mě to tak vylekalo; prudké zachvění listů v nedalekém keři.

I kdyby ale zrovna před náš dům spadl meteorit, ani bych se nad tím nepozastavila. Na tuhle noc už jsem měla dost jasné plány a nikdo ani nic mi je nemělo šanci překazit.