nebeské jiskry

VIII. děkuju, finniasi

„Ne, takhle ne, Heav," zakroutil hlavou a vydechl ze sebe snad všechen vzduch, co v plicích měl. Ruce, co měl dosud na mých zádech, spustil podél těla a jednou z nich si rychle prohrábl vlasy.

„Co?" zamračila jsem se.

„Jsi opilá; ani nevíš, co děláš."

„To si piš, že vím, co dělám!" vyprskla jsem na něj a dotčeně si překřížila ruce na hrudníku. Najednou byl všechen ten tak těžce vybudovaný klid pryč.

„Pojď dovnitř, ještě mi tady umrzneš," začal se pomalu zvedat na nohy s nataženou rukou mým směrem. Hlavou mi běhaly všechny možné myšlenky, ale já se na žádnou nedokázala soustředit. Nechápala jsem, proč by tak hezký moment kazil a cítila se extrémně ublíženě.

„Jdi do háje," vyprskla jsem, na vlastní nohy se postavila sama a namířila si to přímo k posuvným dveřím do domu. Skleničku jsem tam v amoku samozřejmě nechala, takže když mi Ian nabídl dalšího Jacka, musela jsem odněkud vyhrabat novou.

„Normálně bych řekl, že už máš dost, ale takhle opilá a naštvaná jsi o dost příjemnější," zasmál se a já po něm hodila jeden vražedný pohled těsně před tím, než jsem do sebe kopla dalšího panáka. „No o tom mluvím."

„Nekecej a nalej mi dalšího."

„A co takhle zkusit něco jiného," odložil poloprázdnou flašku na linku a až nepřirozeně rychle se ke mně začal přibližovat. Pořád dost naštvaně jsem na něj hleděla a ptala se sama sebe, o co se to zrovna sakra pokoušel. Když už mu chybělo asi jen desítky centimetrů, aby se přitiskl na mé tělo, vběhla mi do žil pořádná dávka síly. Jedním pohybem jsem ho odstrčila a za jeho nechápavých nadávek nasupěně odcupitala k pohovce, kde pořád ležel Andres. Sám a očividně absolutně mimo jakoukoliv zábavu.

„Ne, že by mi do toho něco bylo, ale jestli zítřejší ráno nechceš strávit v koupelně, možná bys měla přestat pít," podíval se na mě, aniž by se usmál. A já protočila očima. Všichni se ke mně chovali jako k malému děcku a abych pravdu řekla, už mi to stačilo.

„Správně, nic ti do toho není."

„Jak myslíš," pohodil rameny a napil se z té samé plechovky, co měl v ruce úplně na začátku.

„Od kdy je Finnias takový vůl?" vypadlo ze mě v rámci stále trvajícího amoku. Ne, že bych se tomu nějak snažila zabránit. Dopadla jsem vedle něj na měkký gauč a podepřela si dlaní čelo.

„Asi tak od narození?"

„To byla seriózní otázka."

„Divím se, že v tomhle stavu vůbec víš, co seriózní znamená."

„A odpověď?"

Andres zakroutil pobaveně hlavou a dotknul se skoro až bratrsky mého kolene. Zaparkoval tam svou ruku, jako by to udělal už mockrát před tím a já se pod jeho dotekem automaticky zatřásla.

„Finnias je jeden z těch normálních, co ještě existujou. Jasně, půjčuje nám to tady a všechno, dokonce kupuje chlast, ale když přijde na holky, je to jeden z nejupřímnějších a nejspolehlivějších týpků, co znám. Nepotřebuje žádnou zábavičku na jednu noc ani nic podobnýho. V tomhle ohledu je někdy pořádný slaboch."

Zamračila jsem se a naklonila zamyšleně hlavou. Finnias a slaboch? To by se Svět musel nejdřív pětkrát rychle zatočit a srazit s Měsícem. Andres ale vypadal o svých slovech přesvědčený. Říkal to jen tak; jako bych to snad už dávno měla vědět.

A jen tak při přemýšlení nad Finniasovými slabostmi mě napadlo zeptat se na věc, co by ze mě za jiných okolností v životě nevypadla. Co že jsem to říkala o bourání vlastních hranic? „A říkal něco o mně?"

Kývl a pobaveně se zasmál. „Mám pocit, že tě znám líp než tvoje máma."

„Co všechno říkal?"

„Možná, že bych ti to řekl, kdyby se na nás právě nedíval jako naprostý idiot."

Otočila jsem se. Doopravdy tam stál se skleslým výrazem jako poražená kráva a prsty bubnoval do vlastního stehna. Hned vedle něj se skoro v tu samou chvíli objevila malá Kate. Mračila se na mě a našpulovala rty tak naštvaně, až jsem si myslela, že jí odpadnou. Krátké, světle hnědé vlasy jí na ramenech poskakovaly a podle ne úplně stabilní chůze toho v sobě už taky trochu měla.

A taky musela mít něco strašně důležitého na jazyku.

„Co si myslíš, že děláš, Harper?" vyjekla.

„Heavenly," zvedla jsem k ní oči a nadzvedla jedno obočí.

„Mně je úplně jedno, jak se jmenuješ, jasný?! Myslíš si, že když tady přijdeš jako totálně trapný nováček, všichni ti budou skákat kolem krku? Přijde ti fér, sápat se tady po všem, co je opačného pohlaví? Jsi odporná, divná, a ještě k tomu teda pěkně hnusná."

A sakra. Cítila jsem, jak můj mozek najednou začal pod tíhou jejich slov nabírat na otáčkách. Svět se začal točit z jiného důvodu, než jen alkoholu a já se snažila zachovat klid tak dlouho, jak to jen šlo.

Co jsem sakra udělala tentokrát?

„O čem to mluvíš, Kate?"

„Ian mi řekl, jaks po něm skočila! Kdyby tě neodstrčil... Ani nechci vědět, co v té tvojí posrané hlavě je."

Srdce mi začalo být rychleji, a i když jsem moc dobře věděla, že tahle rozhněvaná slova patřila úplně na jiný konec provazu, cítila jsem se potupně. Katin obličej byl celý zkroucený a zabarvený do červena; vypadala, jako by mi nejradši nehty vyškrábala oči.

„Chudák Ian. A já myslel, že už přestal lhát," řekl Andres, na což Kate přehodila svou pozornost na něj a já tak dostala alespoň krátký čas na boj se sebou samotnou, do kterého se dnes ale přidal i kamarád Jack. Najednou bylo vevnitř příšerné horko; po čele mi začaly stékat krůpěje potu.

„A ty si říkáš kamarád, že takhle bráníš někoho, koho znáš dvě minuty? Může za to ona. Proč by mi Ian lhal, hm? Proč by vůbec chtěl mít něco s takovou špínou?"

A to už mi stačilo. Před očima mi začaly běhat černé šmouhy a já se začínala prostě smiřovat s tím, že bylo dost naivní myslet si, že bych to snad mohla překonat. Těsně před momentem odcestování se přede mnou ale objevil Finnias. Alespoň tak mi to teda připadalo.

„Musíš odsud pryč," zašeptal mi do ucha a já jen jemně kývla.

„Nemysli si, že ti to projde, mrcho! Ten tvůj kamarádíček tě nemůže schovávat navěky!"

„Klídek, Heavenly. Jenom klid," řekl. Zem pod nohama se mi pomalu rozplývala a já nedokázala udělat žádný další krok. Bylo mi příšerné horko, i když mě Finn donesl až ven. Posadil mě na jedno z lehátek, ale nedovolil mi si lehnout. Všechno se hýbalo, všechno ztratilo barvu a já si jen tak strašně moc přála nevydat se na cestu do budoucnosti. Tak strašně moc jsem nechtěla vidět někoho dalšího umírat přímo před mýma očima. „Neboj, jsem tu s tebou."

Chytil mě za ruku. Své prsty propletl s těmi mými, jako by do sebe vždy patřily, a mé tělo opatrně objal svými silnými pažemi. Najednou jsem pocítila obrovskou úlevu.

Nic neříkal, jen tak tam se mnou seděl, schovával mě před celým světem, před nebezpečím a já tomu doopravdy uvěřila. Zadívala jsem se na jeho tvář a přes tmavé šmouhy se pokusila najít jeho ledově modré, klidné oči. Všechno peklo ve mně, jako by se sbalilo a odletělo tam, odkud přišlo. Svým klidem pohltil celé mé srdce, nechal mě cítit jeho přítomnost.

Nic víc jsem nepotřebovala. Stačilo trochu lásky.

Nešlo o to, abych nevěřila v city; bylo to právě naopak. Bolest existovala. Stačilo jen najít někoho, kdo by byl schopný chytit vás za ruku a vyvést z toho nekonečného bludiště.

„Děkuju, Finniasi."