nebeské jiskry

XVI. dámy a pánové, napijte se

No, ranní ptáče jsem rozhodně nebyla. Budík mi zvonil od 7 hodin každých 5 minut a já byla schopna vyhrabat se z postele až 7:38. Ale jo, jinak jsem svůj odvoz rozhodně stíhala.

Do batohu jsem naházela jen to, co mi zrovna padalo pod ruce a málem samozřejmě, jako vždy, zapomněla na kartáček. Běhala jsem po celém domě jako tornádo, snažila se dohnat 38 minut za celých deset a ještě stíhala komunikovat s mámou, která na mě křičela z ložnice.

„Je tu nějaké auto!"

„Bílý Mercedes?"

„To si myslíš, že vím, co je Mercedes?"

„Je to bílý?" zvolala jsem s hřebenem v ruce snažíc si udělat hekticky culík.

„Jo."

„Sakra," pohřbila jsem všechnu snahu o vypadání alespoň trochu k světu a kartáč hodila do tašky. Poslední sekundy před zatroubením jsem využila k rozloučení se s mámou. Políbila jsem ji na tvář a pevně objala její křehké tělo. „Jo, málem bych zapomněla. Nechoď do nemocnice, ať se bude dít cokoliv. Díky!"

Rychle jsem vklouzla do jedněch starých tenisek a přes hlavu přetáhla tu nejpohodlnější mikinu vůbec. Hodiny ukazovaly pět minut po osmé a mně bylo jasné, že si zpoždění pěkně schytám. Ze dveří jsem vyrazila jako velká voda a ještě rychleji je zabouchla. Rozhodně jsem neměla všechno, o tom nebylo pochyb.

Skrz okýnko spolujezdce se na mě dívaly dva páry očí. Ty Finniasovy a Timbiasovy. Přiběhla jsem ke kufru, ale musela počkat, až mi páté dveře Finnias zevnitř sám otevře. Ach jo... ta moderní technika. Hodila jsem dovnitř batoh s nepromokavou bundou a v další vteřině už seděla na zadních sedadlech.

„Ahoj," pozdravila jsem rychle.

„A za sebou jako nezavíráš?" uchechtl se Finnias naklánějící se dozadu.

„Vážně? Otevřít to sama nemůžu, ale zavřít automaticky... to už by nešlo," protočila jsem očima a dál mrhala svým časem k zavření kufru, který očividně fungoval automaticky jen napůl.

„Tak teď už můžeme?" zeptal se pobaveně Timbias s širokým úšklebkem zdobícím jeho obličej.

„Pokud se tady ranní ptáče ještě nepotřebuje proletět," pokrčil Finn rameny a hned na to pomalu šlápl na plyn. Autem se rozezněly jeho příšerné písničky, které mi už ale tolik nevadily na rozdíl od keců, které na můj účet každou chvíli házel.

„Jak často vůbec do Sideville jezdíš?" zeptal se Tim a pokračoval tak v nepřerušené konverzaci. Nikdo neměl náladu na trapné ticho.

Já ale Finnovu odpověď neslyšela. Zabrněl mi telefon a na displeji se objevilo Olivino jméno. Rozbušilo se mi srdce a na rty vyběhl jemný úsměv, i když bych vlastně měla být naštvaná. Otevřela jsem příchozí zprávu.

Promiň, Heavenly. Ještě tady potřebuju chvíli zůstat. Slibuju, že se vrátím hned, jak budu moct. Hodně štěstí se vším; Olive x

***

„Ty kráso," vydechli jsme s Timem jednohlasně, když se před námi objevila Finniasem jmenována chata. Náš dům byl v tom případě asi skladiště nebo nevím. Byli jsme na úplném okraji Sideville. Nikde ani živáčka, všude jen les a uměle vytvořené jezero. Samotný dům měl s chatou společné tak maximálně dřevěné zdi a neobydlenost. Jedna celá krátká stěna byla kompletně prosklená přímo tak, aby šlo vidět na venkovní posezení a nedaleký les. Někde v těch místech stála také pergola s pár lavičkami a grilem, což mi připomnělo pozdní večeře u Tima, který měl dost podobný. Už takhle z venku šel cítit luxus.