nebeské jiskry

XI. osidlování srdcí

„Už dlouho jsme nikde nebyli, co?" uchechtl se Timbias. Rozvaloval se na vlastní posteli a mně nechal honosné místo přímo na zemi. Z nějakého důvodu jeho dětský koberec se silnicemi z pokoje zmizel a já seděla na novém, černém. Neptala jsem se, ale kdyby mu pořádal pohřeb, rozhodně bych nechyběla.

„To ty jsi tady kripl," vypadlo mi z úst naprosto nezadržované uchechtnutí.

„No a? Můžeš mě nosit," vyplázl na mě jazyk a široce se usmál jako nějaká filmová postavička. Byla to snad věčnost, co jsme spolu byli jen tak, bezdůvodně – žádný problém, žádné prosby – a já si to zaslouženě užívala. Nějaká předpověď budoucnosti mi v tu chvíli byla u háku.

Hrála jsem si s gumovým náramkem, co mi Tim kdysi dal. Určitě už jsem se zmiňovala. Připomínal mi, jak důležité naše přátelství bylo a jak prázdný by život bez něj byl. Usmála jsem se a on si toho všiml.

„Na té fotce vypadáme fakt strašně," prohodil jen tak bez varování a já po něm hodila očima. Hleděl na rámeček; na fotku, kterou jsem mu v nemocnici, když spal, věnovala. Nevěřila jsem, že ji jen nezahodil někam do krabice a na druhý den na ni nezapomněl. On ji zarámoval; věnoval jí to nejdůležitější místo na nočním stolku a každý den hleděl na naše příšerné ksichtíky. Musím říct, v ten moment mi srdce štěstím poskočilo. Slova se ztratila. „Jo, máš pravdu. Ty vypadáš hůř." Jak to dělal, že mě vždy dokázal vrátit zpátky na zem v několika vteřinách?

Chtěla jsem po něm hodit nějakou pořádně uzemňující větu, ale jeho pohled mě zastavil. Jeho čokoládové oči si mě prohlížely tak opatrně, jako by mi snad mohly doopravdy ublížit. Koutky úzkých rtů měl roztomile zvednuté a já se hluboce nadechla. Bylo to, jako bych přesně věděla, na co myslel, ale sama si to odmítala připustit. On pak ale pohledem uhnul. Zatřepal hlavou – nejspíš, aby z ní vyhnal přebytečné myšlenky – a praštil obličejem do načechraného polštáře.

„Finnias nás pozval ven," zahučel a mně se k sobě automaticky přitiskly rty.

„Být pozvaný je jedna věc, přijít druhá."

„Ani nevíš, jak rád jsem, že tam nechceš," převalil se ten tuleň na záda a vyfoukl vzduch, co mu zůstal v plicích. Neměla jsem ponětí, proč by Tim neměl chtít někam zajít se svým milujícím bratrancem, ale nijak to neřešila. Kdyby byl Finn můj bratranec, taky bych ho okolo nechtěla mít. Žít jako ten hnusnější příbuzný byla další forma prokletí. „Myslím, že se mu líbíš."

Nějak v tu chvíli jsem se málem udusila, jak všechen vzduch z místnosti uletěl. Tim na mě hleděl, já čuměla přímo před sebe a zevnitř si celou silou kousala do tváří. Najednou mi zabylo nějak špatně.

„Taky by se mi chtělo zvracet," uchechtl se a hodil po mně takový ten typický, soucitný pohled, kdy mu byl ale doopravdy úplný šumák, co mi bylo.

„Myslíš, nebo víš?"

„Hm, nech mě přemýšlet. Zdá se ti, že když někdo řekne „nechápu, jak do té holky nemůžeš být blázen", znamená to, že jsi ohavná?" Chvíli jsem se někde na jeho obličeji snažila najít sebemenší náznak lži, ale on na mě upíral ten sakra přesvědčivý výraz, jako by bylo snad nemožné něco takového vymyslet.

Jedné mé části to lichotilo; vědět, že mě všichni neviděli jen jako holku do počtu, ale ta druhá prostě nemohla najít důvod proč. Věděl, co jsem, kdo jsem, dokonce si vyslechl mé odpuzovací fráze, a stejně Timbiasovi něco takového řekl. „Líbí se on tobě?"

A mně najednou došla slova.

Rychle jsem se na něj dezorientovaně podívala, že snad jen z toho musel pochopit všechno. On ale očividně potřeboval důkaz. Něco jako vyřčený slib pravdomluvnosti. „Ne, jasně, že ne," uchechtla jsem se sice s velkou snahou o důvěryhodnost, ale to donucení muselo jít slyšet na kilometry daleko. Oči mi hned spadly pryč. Bylo mi jedno kam, hlavně nemohly zůstat v těch jeho čokoládových.

„Heavenly, podívej se na mě," vyslovil tak jemně; jako by ta slova pasovala přesně do jeho úst. Místo toho, abych ho poslechla, jsem je ale zavřela. Nehty se mi do dlaní pomalu zarývaly a já doufala, že mě nechá. „Prosím." Ale nenechal.

Já se na něj ale podívat nemohla. Nevím, bylo mezi námi tak zvláštní napětí, jako nikdy dřív. Sarkastické poznámky nám pomalu docházely; dokonce ani urážky mi ne vždy oplatil stejně, jako já jemu. Bylo to strašidelné a já měla strach.

Ani jsem si to neuvědomila, když se jeho vysoká postava objevila přede mnou. Klekl si a chvilku tam jen tak seděl. Možná si mě prohlížel, možná zkoušel, jaký svět asi za zavřenýma očima může být. Pak ale jeho polštářky na prstech přistály na mé bradě. Tep mi zrychlil a i když jsem chtěla utéct, nešlo to. Otočil si mou hlavu k sobě jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Jeho dotek mi na lících zanechávaly teplou stopu a já se najednou musela všemi silami bránit nechtěnému úsměvu, který se cpal na mou tvář. Co to se mnou bylo? Toť otázka. Pak ale jeho teplo najednou zmizelo. Rychlostí světla jsem rozevřela víčka a střetla tak naše pohledy.

„Vím, že mi lžeš. Ale proč?" obočí mu k sobě nespokojeně spadlo a já se snažila najít slova. Věděla jsem, že té parodii na pravdomluvnost nemohl uvěřit, ale doufat v zázrak člověk vždy mohl. „Myslíš, že bych byl naštvaný? Že bych litoval toho, že jste se kvůli mně kdy poznali a on zase získal něco, co bylo mé? Jo, vadilo by mi to, ale ty bys byla šťastná a já bych žil dál. Finnias možná vypadá jako ztělesnění ďábla a idiota v jednom, ale srdce měl ještě donedávna na správném místě." Mračil se. A to on dělal jen, pokud ho něco doopravdy sevřelo.

„Proč mám pocit, že je v tom ještě něco víc, Timbiasi? Co mi tajíš?" odignorovala jsem ho co nejelegantněji to jen šlo. Tim ode mě ani odpověď nepotřeboval; občas vám jde jen o to, dostat ze sebe nějaké myšlenky ven, ne o názor ostatních. Sklopil pohled; hrál si s prsty. Měla jsem pravdu. Můj nejlepší kamarád se mi poprvé v historii našich životů bál něco říct.

„Ty máš svoje tajemství. Já můžu mít svoje taky, ne?"

Štvalo mě to. Dost. Tak moc, že jsem byla nucena přistoupit k řešení, které mi ještě před vteřinou přišlo totálně absurdní. „Dám ti moje, dáš mi tvoje."

Podíval se na mě. Přivíral zkoumavě víčka, jako by přemýšlel hned nad několika aspekty nabídky najednou a hrál si s představou, jak moc velké tajemství oba asi můžeme skrývat. Pak se zhluboka nadechl, protočil očima a hned na to je do těch mých zabodl jako dva ostré nože. „Fajn. Ale přísahám bohu, jestli je tvým ultra tajným tajemstvím, že sis koupila nový náušnice bez mámy, padáš ven a už se nikdy nevracíš," zadíval se na mě extrémně přísně, jako by to snad doopravdy udělal, kdyby se nemýlil. Bohužel pro nás oba to pravda nebyla, ale kdoví, třeba by mě ven vyrazil tak i tak.

Podle všeho jsem já měla tu čest rozkrojit nakousnutý dort jako první. Najednou se mi sevřel žaludek; před očima se objevil usmívající se Timbias s krátkými vlasy, roztrženým rtem sedící jen pár milimetrů vedle mě připravený políbit mé roztřesené rty. Díval se na mě tím svým pronikavým pohledem pořád dokola a dokola a já nevěděla, jak z toho ven.

„Viděla jsem tě ve svém osudu," vyhrkla jsem rychleji než vzduch. Tim nadzvedl jedno obočí a jemně se usmál. Ne, jakože byl rád. Spíše se vysmíval, jaký stres mi to způsobilo. V tu chvíli to ale ještě nechápal.

„To už tak mimochodem Evander řekl, jestlis zapomněla."

„Chtěl jsi mě políbit, Timbiasi," vyhrkla jsem, obrátila oči k zemi a dělala cokoliv, abych nemusela vidět jeho obličej. „Nevím, jestli se to stalo, ale bylo k tomu takhle blízko," ukázala jsem mezi prsty asi centimetrovou mezeru a na tvář mi vyskočil starostlivý výraz.

A místo toho, aby Tim něco řekl, rozlehlo se ticho. Nevěděla jsem, jestli němě zíral do země stejně, jako já, nebo se naštvaně mračil. Možná, že mu to přišlo tak vtipné, že jen zadržoval smích. Rozhodně ale nevěděl, co na to říct. Já ale konečně ucítila, jak z mé hrudě spadl obrovský, padesáti kilový balvan. Z jedné části to bylo doopravdy osvobozující.

„Neřekl jsem ti, co dostal Finn jako odpověď na jeho poznámku," ozval se jeho hlas po několika mučících, hluchých minutách. „Nechápu, jak do té holky nemůžeš být blázen." Podívala jsem se na něj. Slyšel vůbec, co zrovna vyšlo z mých úst? „Usmál jsem se. Však víš, tak vždycky toho druhého nějakým způsobem rozhodíš. A pak jsem mu to řekl. Jak moc bych byl rád, kdyby bylo všechno jednodušší. Kdybych tě i po všech těch hnusárnách, cos kdy udělala, dokázal vidět jen jako nejlepší kamarádku."