nebeské jiskry

I.2 pokažené abrakadabra

„Sakra, Heavenly! Málem jsem si nadělal do kalhot!" popadal Tim dech s pravou dlaní přitisklou k místu, pod kterým tlouklo jeho srdce. Automaticky reagoval na mé prudké probrání z nekončícího oblaku temnoty; sledoval mě s vyděšeným výrazem, vytřeštěnýma očima ustaraně přejížděl po mém těle.

Do hlavy mi okamžitě narazil proud tupé bolesti. Se syknutím jsem si prsty začala mnout spánky a zpod přivřených víček vyhledala očima Timbiasovo ptačí hnízdo.

„Zase se to vrátilo," zamumlala jsem. Mé rty byly nezvykle popraskané a křehké. Jako by se každou chvíli mohly rozpadnout na tisíce malinkatých kousků.

„Toho bych si normálně nevšiml," poznamenal sarkasticky a uchechtl se. Zároveň byla v jeho tváři ale vidět vina. „Ale proč?"

„Nemám ponětí."

„Vždyť říkali, že už je všechno pryč. Že udělali abrakadabra," zamával rukami ve vzduchu jako amatérský černokněžník, „a ono to zmizelo."

Rozhlédla jsem se okolo sebe a až v tu chvíli zaregistrovala tmavě modrou tapetu s hvězdičkami. „Time?" Peřina nadýchaná jako ovčí obláček, pod kterou byly schované celé mé nohy, měla odstín snad té nejzářivější červené a na zemi se rozkládal koberec s náznakem cestiček pro malinké autíčka. „Proč jsem u tebe v pokoji?"

On si jazykem zvlhčil rty a zhluboka se nadechl. „Kdybych tě zanesl k vám, otevřela by Olive," usmál se tím jeho typickým způsobem, kterým se snažil vyžehlit všechny pro něj špatně vyhlížející situace.

Protočila jsem očima. „Ona není ježibaba."

„O tom těžce pochybuju," založil si paže na hrudi a zadíval se na mě přes směšně nakrčené obočí. Nikdy mi neřekl, co proti mé sestře vlastně měl. Možná, že byla záhadná a ke všem uzavřená, ale za to okouzlující a nádherná. Tiše jsem jí záviděla její perfektně zakroucené vlasy a kouzelné jantarově hnědé oči. Byly jsme si tak vzdálené, jak sestry mohly být, ale nikdy bych na ni nenechala dopustit.

„Řeknu jí to," šibalsky jsem se usmála, nadzvedla pobaveně obočí a očima zabloudila někam ke zevnitř černě nabarveným dveřím s hvězdičkami.

„Ne, ne, ne, ne, ne! Opovaž se!" ve vteřině vstal ze svého místa, scvakl k sobě směšně rty a začal mě nezastavitelně lechtat. Trhala jsem sebou, škubala a oháněla se za těmi hyperaktivními pažemi připevněnými k Timbiasovi tak prudce, až jsem nebyla daleko od zlomeniny nebo pohmožděniny. A ten blbeček se jen řehtal jako postižený poník.

„Fajn!" vykřikla jsem mezi prosbami, které on, jak jinak, než ignoroval. Když se konečně rozhodl zastavit to nesnesitelné mučení, vyšel ze mě hlasitý výdech.

„Pokud jí to řekneš, vlastnoručně tě nacpu do pračky a nechám tě ždímat na ty nejrychlejší možné otáčky," hodil po mně jeden z jeho sbírky nevraživých pohledů a přemístil se k židli. Neodhadl ale vzdálenost a místo toho, aby se jeho zadek uvelebil na měkoučkém polstrování, dopadl na tvrdou nemilosrdnou podlahu. Jeho výraz; přesně ten byste v tu chvíli prostě chtěli vidět.

Tím pádem jsem se dostala do dalšího kola smrtelného smíchu. S rukou před ústy jsem se velmi elegantně začala převalovat na posteli jako živý sud a kdybych dávala větší pozor při posmívání se Timbiasovi, možná bych neskončila na zemi mezi domky, stromy a dálnicemi.

Timův koberec nebyl dvakrát pohodlný.

„Ty jsi pako," vyždímal ze sebe mezi pobavenými skřeky. Místo toho, aby ale vstal nebo mi pomohl, opřel se o svůj stůl z tmavého dřeva a pozoroval mě svýma hravýma očima.

„Ty máš co říkat."

„Ty jsi ale větší," vyplázl na mě dětinsky jazyk a já mu to hned s naprosto čistou hlavou oplatila.

„Co budeš dělat s tou věcí?" zeptal se.

„Nevím," pohodila jsem rameny. Ještě včera – alespoň teda doufám, že jsem u toho blázna v pokoji nestrávila déle – bych vám s jistotou řekla, že všechny tyhle nenadálé výpadky byly už jen ztracenou minulostí. No, očividně se proti mně svět zase spikl a rozhodl se mi věnovat obrovské dárkové balení předčasné karmy.

„Koho jsi viděla tentokrát?" podepřel si pěstí tvář a tím se mu docela legračně scvrklo oko.

„To je ono," vyšplhala jsem se s námahou na jeho matraci s novou, dost zajímavou informací, co osídlila mou hlavu, „není to stejné jako před tím."

Tim se zamračil a ani nic nemusel říkat, abych pochopila, že si žádal o pokračování.

„Nebyl tam nikdo, koho bych osobně znala. Nebo teda alespoň myslím, že jsem ještě neměla tu čest potřást si rukou s ďáblem."

Nadzvedl obočí, očividně ne úplně přesvědčený o mé pravdomluvnosti. „Eh, dobře," párkrát za sebou rychle mrkl a všechna další slova, jakože jich v sobě měl určitě spoustu, nechal nevyřčena.

„Teď už to nedává vůbec žádný smysl," srazila jsem svou hlavu se zdí a ztraceně přivřela oči. Co jsem komu kdy provedla, že mě obdaroval takovým prokletím? Byla jsem snad v minulém životě sériový vrah?

„Víš, bojím se, že za to můžu já," podíval se na mě Timbias zpod svých řas, čelo provinile zakroucené.

Obočí mi vyletělo nahoru a hned na to jsem zakroutila přesvědčeně hlavou: „To je blbost, ani nad tím nepřemýšlej."

„Stalo se ti to hned po tom, co jsem ti to připomněl. Rozčílila ses a vypadalas dost vytočeně."

„Vytáčíš mě každý den," zasmála jsem se a rozhodila nechápavě paže, „tohle byla blbá náhoda."

On k sobě přilepil rty a konečky prstů si promnul čelo. Nevěřil mi. „Nechci tě znovu ztratit, Heav."