XIV.2 nemonstrum heavenly

10 4 0
                                    

Byla tma. Ne šero, kdy vidíte pomyslné světlo na konci tunelu, ani temno v zavřené místnosti. Všude bylo prosté černo. Nikdo nikde, nikde nic. Cítila jsem, jak mé bosé nohy dopadaly na pevnou zem a já se pomalu šourala ku předu; teda, alespoň myslím. Mé tělo obklopoval nepříjemný chlad a na pažích mi vyskočila husí kůže. Pršelo; kapky vody mi dopadávaly na nahá ramena a nechávaly za sebou ledovou cestičku až ke kotníkům.

Procházela jsem slepě prázdným světem a přemýšlela. Ne nad smrtí. Smrt by pro mě byla vysvobozením, které ale nepřicházelo v úvahu. Přemýšlela jsem nad přítomností. Docela ironie. Černočerný život bez jediné nedokonalosti a já myslela na pocity. Jak se asi zrovna cítili, seskupení kolem mého nehybného tělo; o čem si asi povídali?

Tolik lží a zla chodilo po Zemi... tolik ublížených lidí. Jak by jejich den asi změnil jeden malý úsměv? Na kolik by jim pomohlo obětí od někoho blízkého? Říct pravdu a jen tak tam být pro ostatní; pro sebe.

Nezdá se to, já vím, ale právě ty malé věci utvářely, čím jsme se stali. Byly to ty nejmenší věci, kterých bychom si pravděpodobně ani nevšimli, kdybychom se nezastavili. Nic na světě nebylo samozřejmostí. Lidé mohli prostě dál žít jen sami za sebe a nedávat najevo žádné city; mohli protočit očima nad rodinou a zůstat celé staletí prázdní.

Naštěstí, existovali lidé jako moji rodiče, Timbias, Olive, dokonce i Finnias, kteří nikdy neztratili jiskru. Někdy dělali život horším, méně snesitelným, ale nakonec ho vždy dostali zpátky na nohy. Dokázali se smát a obětovat své vlastní štěstí, svůj vlastní čas pro ostatní.

A díky nim jsem já, Heavenly Sparksová; holka, co viděla osudy ostatních a rozhodla se jim je neprozrazovat, monstrum nebyla.

Ucítila jsem pevné obětí kolem mého těla, i když přede mnou nikdo nestál. Cítila jsem, jak se teplo pomalu rozneslo po mém těle a já se usmála.

Byla černočerná tma, ale já viděla lépe než kdy před tím. 

nebeské jiskryKde žijí příběhy. Začni objevovat