nebeské jiskry

VIII. hysterka a psychouš

Jak se ale ukázalo, jedna věc byla říct, druhá udělat. A Finn mi můj nový slib rozhodně neulehčoval.

„Takže bydlíš blízko Tima?" zeptal se, když jsme ještě ani pořádně neseděli připoutaní na předních sedadlech. Zhluboka jsem se nadechla a nechala spadnout svou bezcitnou tvář.

„Jo."

„Znáte se dlouho?" nastartoval a pomalu sešlápnul plyn. Měl automatické řazení, čemuž jsem se vlastně ani nedivila.

„Jo. Tady doprava."

„Nechápu, že jsme se nikdy před tím nepotkali. Vždyť tě Timbias tahal úplně všude," uchechtl se a já se musela celým obličejem natočit k okýnku, aby neviděl, jak mi na rty vyskočil úsměv.

„Asi bych si tě ani nepamatovala," odpověděla jsem trochu nespokojená sama sebou. Jasně, že to byla lež. Někoho, jako byl on, bych rozhodně jen tak nepřehlédla. Musel mě ale nenávidět; musel si být jistý, že mě už nikdy nebude chtít vidět.

„To já tebe jo." Na sucho jsem polkla. Mou snahu o vytočení zájmu naprosto odignoroval a já se na něj musela podívat. Spokojený úšklebek mu poskakoval na rtech a já jen nevěřícně zakroutila hlavou. „Určitě bych si ale nemyslel, že patříš k Timovi."

„My spolu nejsme," zasvětila jsem ho rychle do situace a on překvapivě nevypadal vůbec zaskočeně.

„Jo, to mi došlo," oznámil hrdě a svištěl si to dál městem něco pod limitem. „Nikdy tě nenapadlo, že byste byli... něco víc?" zadíval se na mě a já se musela zevnitř kousnout do tváří. Dostal mě do rohu. Mohla bych lhát, ale z nějakého důvodu jsem to nedokázala; říct, že ho žádná má část nikdy tak neviděla.

„Tady zatoč." Zachránil mě domov a já nemohla být jinak než děsně vděčná, že stál přesně tam, kde stál. Finniasův obličej najednou osídlil zadumaný, nic neříkající pohled. Přibrzdil u kraje a já si urychleně odepla pás.

„Co bys dělala, kdybych jel prostě dál a tys nemohla té otázce utéct?" otočil se ke mně. Přejel mě svýma modrýma očima a zvlhčil si jazykem spodní ret. Chtěla jsem zabít všechny ty motýlky, co mi najednou vletěly do břicha. Chtěla jsem je k smrti udusit.

„To asi nezjistíme," pohodila jsem rameny a během vteřiny vyskočila z auta. „Díky za odvoz."

„Uvidíme se?" zastavil mě v mnou zamýšleném rychlém odchodu. Naklonil se, aby na mě viděl, a já naposledy spatřila ledové duhovky, kterými sledoval odpověď. A já mu ji dala.

„Nejspíš ne," usmála jsem se a nechala mezi námi zabouchnout dveře spolujezdce. V moment, kdy se auto znova ocitlo na cestě, ze mě spadnul obrovský kámen.

A pak mi hned na to došlo, jak moc by se nám zrovna zítra řidič šikl.

***

Nemělo smysl Timbiasovi vysvětlovat, proč by bylo najednou dnes lepší využít autobus, když se ještě včera naše zadky na místo určení dopravily v luxusním stylu. A tak jsem se o to ani nepokoušela. Samozřejmě jsem si neodpustila nespokojené mumlání, když mi radostně oznámil, jak nadšeně Finnias s odvozem souhlasil. Možná, že to bylo sobecké, ale já své důvody měla.

Dost dlouho jsem taky přemýšlela, co přesně bych Evanderovi měla říct, a co raději ne. Bohužel mi všechny myšlenky těsně před odjezdem nasedly na zrovna prolétající letadlo a odcestovaly na Bahamy, takže to bylo naprosto k ničemu. No co, improvizace ještě nikoho nezabila.

„Máte zpoždění," vyjela jsem po dvou příbuzných klucích sedících v přední části SUVéčka a přetáhla si přes hrudník pás. Stehna mi začala okamžitě hořet od kožených sedaček, ale já byla přece silná holka a nedala to na sobě vůbec znát. Ten den bylo venku snad větší horko než v sauně.