nebeské jiskry

XV. kam jsi jen zmizela...

„Vítej zpátky, cestovateli," usmál se Timbias a já i přes stále ne úplně jasný zrak viděla tu úlevu, co mu osídlila obličej. Víčka mě bolela, ale já poprvé za celou historii mých výletů do budoucnosti necítila žádné břemeno na ramenech ani v srdci. Připadala jsem si tak spokojeně, jak to jen šlo.

Přimhouřila jsem oči a snažila se rozhlédnout okolo. Nebyly to stěny rozpadlé hospody ani tvrdá matrace gauče v jejím bunkru; byla jsem ve svém vlastním pokoji. Zabalená do peřin jako burito s vodou na nočním stolku a nejlepším kamarádem hned vedle. Na rty mi vyskočil úsměv a automaticky jsem se chystala zvednout do polosedu. Timbias mě ale zastavil, když mě popadl za paži a starostlivým pohledem si mě prohlédl.

„Měla bys ještě ležet." S nakrčeným obočím jsem uvolnila své dlaně a nechala tělo spadnout zpátky.

„Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se a Timbiasovy rysy v obličeji najednou ztvrdly. Nahlas polkl a dlaně mu spadla na matraci. Očividně se zevnitř kousal do tváří a druhou rukou si mnul koleno. „Time?"

„To, co řekla Jackie naposled... nebyla pravda. Měla to být pro tebe zkouška, jestli to uneseš; no a vyšla jinak, než si Evander myslel."

Zamračila jsem se. Tim na mě ustaraně hleděl; určitě se bál, že na něj začnu křičet a nadávat na vše, co udělal, ale já nic takového rozhodně neplánovala. V poslední době přestalo dávat tolik věci smysl, že zrovna tohle se dalo docela předpokládat. Ne, že bych si nepřipadala ublíženě.

„Tvoje máma je v ložnici; tu práci, o které mluvila, dostala na zkušební dobu, a tak zrovna edituje její první knížku. Finnias leží dole na gauči a Olive..." znova pořádně nahlas polkl. „Olive zmizela. Hrozně se s námi kvůli tomu incidentu pohádala a odjela dřív, než si toho někdo všiml. Nikomu neřekla kam nebo proč; jenom, že se brzy vrátí. Jelikož ale s nikým nekomunikuje, ..." zasekl se. Prvotní radost za mámu a zmatenost, co u nás v obýváku sakra dělal Finnias, vyměnil smutek. Nechala mě tady.

„Nemohla odjet daleko, ne?" zeptala jsem se s jemným úsměvem na rtech. Timbias nechápavě nakrčil obličej a poposedl si na židli.

„Jak dlouho si myslíš, žes byla mimo?" zeptal se. Pohodila jsem rameny; předpokládala jsem tak 3 hodiny, možná den. „Už je to skoro týden, Heavenly."

Skoro týden?

Sevřel se mi žaludek. V mé vlastní hlavě jsem se zdržela déle, než mi přišlo. Byl to skoro týden... a já stejně neležela v nemocnici, ale ve vlastním pokoji s mámou pár pokojů vedle a nejlepším kamarádem u postele.

„Máma to..."

„Ne, nic neví. Stará se o tebe Evander, takže souhlasila, že nemusíš do špitálu." Povzbudivě se usmál a já se po úlevném vydechnutí na posteli nespokojena s polohou zakroutila. Zpod peřiny mi trčely jenom ruce a pochopitelně hlava i krk. Až v tu chvíli jsem si všimla tupé bolesti, co začínala svou cestu od týlu až do poloviny zad.

„To jsem sebou někde praštila?" zeptala jsem se ve zvláštní poloze, jak jsem se snažila dotknout vlastních zad.

„Tim tě pustil, když tě nesl do auta," uchechtl se mužský hlas ode dveří. Jasně, že to byl Finnias. Díval se na mě s širokým úšklebkem a svůj upřený pohled se ani nesnažil skrýt. Paží se opíral o futra a nohy měl přes sebe překřížené. Bez pochyb jsem byla daleko, abych něco takového viděla, ale v tu chvíli mi přišlo, jako by mu tak zvláštně jiskřilo v očích; jako by byl rád, že mě viděl.

Timbias po něm hodil otrávený, vražedný výraz a já musela zadržovat smích.

„No co? Ještě bys jí řekl, že za to můžu já." Úsměv se mu ještě rozšířil a hned na to se pomalu ode dveří odlepil, aby se připojil k našemu kroužku.