Star Wars: Dědictví Skywalkerů

I. Děs a hrůza

Spal jsem klidným hlubokým spánkem.

Toho dne jsem tvrdě trénoval. Musel jsem řešit nějaký problém se starostou. Který mě po menším jednání, během kterého jsem mu téměř podřízl hrdlo, nechal nadále pobývat ve městě. Mistr Windu bohužel umřel pár týdnů poté co jsem se vrátil. Vždy jsem však měl pocit že je při mě.

Náhle mě však zamrazilo po celém těle. Jakoby náhle milióny hlasů vyjeklo zděšením a pak nic. Pomalu jsem otevřel oči a posadil se. Prohrábl jsem si vousy a vytrhal kousky ledu v nich usazené. "Doufám že to byl jen sen." Pomyslel jsem si ale ten hrozný pocit byl stále při mě. Vstal jsem z postele a vyšel ven do sněhu. „Aby to banta kopla. Jak tu jen mohl Windu vydržet desítky let? Však je tu zima větší jak na Hotu." zanadával jsem si a oklepal se ze studeného větru.

Pomalu jsem došel k malé hromádce sněhu, do které byl zaražen obelisk. Vstáhl jsem holou ruku na mramorovou desku a setřel sněhovou pokrývku. Zpoza sněhu na mě vykoukl nápis: „Zde na tomto místě odpočívá padawanka Sarah Andeath. Narozená: 12ABY
Zemřela: 33ABY na planetě Yavin IV"

Dočetl jsem si potichu nápis, z kapsy vytáhl její meč a sevřel jej v ruce. "Už je to rok a stejně to pořád bolí. A teď toto." pomyslel jsem si a zaměřil své myšlenky na ty pocity. „Co to znamená?" optal jsem se a náhle měl podivné vidění. Bylo podobné jako když mi ukazoval Windu osud rytířů Jedi. Akorát že tohle byly pouze útržky.

Nejprve rudá záře, poté výkřik Bena, tedy Kyla, jak si teď Ben říká. Poté zděšený pohled očí v jejichž obrazu je vidět město a v neposlední řadě jakýsi paprsek. V povzdálí slyším temný smích a hlas. „Takže přeci jen jsem tě našel Anakine...Skywalkere." pronesl hlas z minulosti a následně jsem zahlédl neznámou dívku. Měla hnědé vlasy a trochu mi vzdáleně připoměla Leiu Organu Solo. Držela silou nějakou krabici ale pak jí někdo v černé rukavici udeřil a ona padla na zem. A všechno skončilo.

Probral jsem se ležíc obličejem ve sněhu, jenž mě svým chladem bodal jako jehly. Vyskočil jsem na kolena a vrátil se do bytu. „Co budu dělat?" optal jsem se sám sebe. „Když opustím tuhle planetu, půjde po mě republika i První řád. Když zůstanu, řád si pro mě příjde. Co mám dělat, mistře?" „Najdi tu dívku." ukončil náhle můj monolog známí hlas. Ohlédl jsem se směrem k hrobu. Stála tam Mara. „Mami?" „Najdi jí a zachraň než bude pozdě. První řád po ní prahne. Musíš být rychlejší. Nesmíš dovolit jim vyhrát." řekla přísně matka. „Není to moje válka. Už nejsem Jedi, šel jsem do chrámu protože jsem chtěl..." mlčel jsem. „Protože jsi jim to chtěl vynahradit? Hah. Jsi jako tvůj otec, taky se do všeho ženeš bez rozmyslu. Ale teď váháš. Proč?" zeptala se a přišla ke mě. Sklopil jsem zrak. „To děvče, stejně jako ty můžete zvrátit celý osud. Zachránit Bena, zachránit galaxi..." „Ne! Já nejsem hrdina. Nejsem. Nehodlám se řídit osudem." skočil jsem jí do řeči. „Pakli je tomu tak, si osud najde svou cestu." pronesla a zmizela. V očích jí žhnuly malé plamínky.

„Odpusť mami."