Star Wars: Dědictví Skywalkerů

XVIII. Koriban

Elia:
Jak Anakin řekl tak i učinil. Od onoho dne se nestaral o mě nebo o mé učení. Většinu času se tak staral sám o sebe, o správný kurz a často meditoval. A to hodně často. Jednou dokonce meditoval i celý den než se druhého dne odplazil do jídelny a dal si něco k jídlu. Pociťovala jsem že s ním není cosi v pořádku. Že se v něm něco změnilo. Něco jej opravdu poznamenalo. Avšak, nestarala jsem se o to, přednostně jsem si odpustila plánování na jeho zabití a raději se věnovala vzdělávání. O tom jak nastartovat a pilotovat tu loď mi do značné míry pomohla intuice a štěstí. To bylo ale vše. Takže jsem studovala různé technické věci. Hlavně mě však zaujalo studium světelných mečů. Informací o nich bylo dosti málo a tak mělo hledání vědomostí na holo-netu krátkého trvání. Na místo toho jsem si pozorně prozkoumávala meč po mém dědovi. Když jsem se však odhodlala jej rozebrat, tak mnou projel jakýsi impuls. Ten krystal mi ukázal vizi. Jistou nepříjemnou vizi.

Stála jsem uprostřed neznámého chrámu. Všude kolem byly prastaré sochy Anakin si zrovna jednu z nich prohlížel. Tu náhle z ní vyšel duch a vstoupil do Anakina. Ten se otočil a oči mu žhnuly v zlaté záři. Poté vytasil meč a jednou ranou mnou meč prošel.

Vykřikla jsem a upustila meč který spadl k zemi. „Co to bylo?" nechápala jsem a zhuboka dýchala.

Anakin:
Odedne kdy jsem se probudil jsem cítil že se mnou není cosi v pořádku. Pocítil jsem změnu prakticky ihned. Netušil jsem vůbec co si Elia myslí nebo co plánuje. Mé vnímání mysli bylo náhle zamlžené. Jakoby mé propojení se sílou bylo přetrženo. Věděl jsem však že to je nemožné. Aspoň pokud to někdo neudělal cíleně, nějakým rituálem. Nic takového se však nestalo. A jelikož jsem měl dost času, když jsem nemusel dohlížet na Eliu, zkoušel jsem meditoval. Dostat se do klidového stavu, kdy jsem splíval se sílou bylo těžší a zabralo mi to hodně námahy. Vůbec jsem nevěděl oč jde. Spojení se sílou jsem úplně neztratil, to jsem si ověřil hned co jsem byl tak nějak při síle, jsem ve skladu posouval s bednami, plnými všeho možného. Bylo to však opravdu těžké a vyčerpávalo mě to.

Seděl jsem ve svém pokoji a prhlížel si data o Koribanu, když tu loď vystoupila z hyperprostoru. “Jsme tu.“ uvědomil jsem si a pocítil velkou temnotu, která však nebyla na jednom místě. Vycházela z něčeho velkého. Rychle jsem vyběhl z pokoje a rozběhl se do pilotní kabiny. Srazil jsem se při tom s Elia a oba jsme v té rychlosti vrazili do stěny. Naštěstí pro ní, byla většina nárazu zadržena mým tělem. „Ehm... můžeš ze mě laskavě slést?“ zeptala se agresivně ale na odpověď nečekala. Udeřila mě loktem do břicha až mi vyrazila dech a vstala. Ani se neohlédla a šla dál do kabiny. Pomalu jsem to rozdýchal a vstal. „Au...“ vyřkl jsem pouze a rozešel se za ní. “No patřilo mi to. Měk jsem dávat pozor kam běžím.“ Normálně by mě mé smysli varovali. Jenže nevarovali a krom toho mě temnota, sálající z planety tlačila na spáncích jako těžítka. Když jsem došel do kabiny zalapal jsem hlasitě po dechu. „Koriban...“