Star Wars: Dědictví Skywalkerů

XI. Osudy hvězd

Elia:
Kolem mě byla pouze temnota. Nic víc než temno. „Ach mé drahé dítě.“ zaslechla jsem náhle hlas. Otevřela jsem oči a posadila se. „Kde? Kde to jsem?“ nechápal jsem. Tu se však ten hlas objevil znovu. „Jsi tam kde jsi, moje drahá.“ To už jsem vstala a rozhlédla se znovu. „Kdo je tam? Jestli je tohle nějaký žert, tak...“ Náhle se přímo přede mnou objevil postarší pán muž. Měl šedé vousy, krátké šedé vlasy a na sobě černý hnědý oblek. „Zde jsem, mé dítě. Čekal jsem na tebe.“ řekl muž, sedíc na zemi v meditačním sedu.„A kdo jsi?“ zeptala jsem se muže. Ten mi však jen pohlédl do očí. „Ty víš kdo. Víš to odjakživa. Elio Dooku.“ řekl muž. „Vy, vy jste.“ nevěřila jsem s svým očím. Ve zlatých očích se mu zablízklo. „Nemám moc času, mé dítě. Proto mě dobře poslouchej.“ řekl vážně. Na prázdno jsem polkla. „Ten chlapec, je tvým osudem.“ Řekl muž. Překvapeně jsem zamrkala. „Jak jako, mým osudem?“ zeptala jsem se. „Je tvým osudem pomstít svou krev a zabít Anakina Skywalkera!“ prohlásil a pomalu začal mizet a vzdalovat se. „Počkej, kam jdeš!?“ zavolala jsem na něj a natáhla k němu ruku ale mé ruce se nemohli pohnout. „Naplň svůj osud!“ zazněla jeho slova naposledy a okolí se naplnilo kouřem.

Pokusila jsem ale přímá rána do břicha mi v tom zabránila. „Podívejte se, kancléřův pes se vzbudil, právě v čas aby viděl jak se z jeho pána stane popel!“ vykřikl až radostně něčí hlas. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, něco mě svíralo a to hodně pevně. Pomalu jsem se rozkoukala a nejprve spatřila sebe. Na sobě jsem měla kusy nějakého sukna. Do nohou jsem náhle pocítila jak se zařezávají ostré hrbolky třísek a uhlí. “Co se to sakra?“ nechápala jsem a tak se rozhlédla. Kolem mě byl rozlícený dav. V rukou drželi pochodně, sekery, kladiva a prostě vše co přišlo pod ruku. Cítila jsem však taky ohavný puch spáleniny. Pohlédla jsem vedle sebe. Spatřila jsou osobu, připevněnou ke kůlu, která byla pohlcená v ohni. Křičela a vzduchem se nesl ohavný zápach. Chvíli jsem si ten výjev prohlížela a pak si všimla náhrdelníku. „Kancléř!“ zděsila jsem se. “To ne! Tohle je revoluce! Ale jak to? Vždyť... Tohle ale... Skywalker... určitě to musel být on.“ došlo mi když jsem si vzpomněla na slova, která jsem slyšela ve snu. “Takže takhle to skončí? Buď umřu já nebo Skywalker ale to kdo to bude je čistě náhodné? Skončím zde, na začatku revoluce, které jsem se snažila zabránit.“ z myšlenek mě vytrhl něčí hlas. „Tak a teď jsi na řadě ty, pse! Pes by měl následovat svého pána!“ vykřikl nenámý muž a ostatní jen pokřikem podporovali. „Né počkejte! Dělala jsem to, protože jsem musela!“ snažila jsem se vytáhnout poslední kartu. Ale nebylo to nic platné. Někdo, zřejmě nedočkavec hodil jednu z pochodní vysokým obloukem přímo do uhlí, který ihned chytlo. Přestala jsem si náhle lhát. “Ne, máte pravdu. Nemusela. Nemusela jsem zabíjet každého. Měla jsem možnost minimálně zmírnit trest, nebít tak krutá.“ cítila jsem jak se oheň šíří k mým nohám. Zhluboka jsem se nadechla. “Raději se však sama udusím, než se tu nechat upálit.“ pomyslela jsem si a po tváři mi stekla slza. Cítila jak mi malé plamínky začali olizovat prsty u nohou. Pálilo to a já s tím nemohla nic dělat. „Tohle je konec.“ řekla jsem odevzdaně.

„Ne, tohle není tvůj konec Elio.“ prohlásil známí hlas a já pocítila že plameny ustoupily. Otevřela jsem oči a pohlédla na onu postavu. „Anakine...“