Star Wars: Dědictví Skywalkerů

XII. Osudy padlých

Anakin:
Skočil jsem do plamenů a silou je poslal vstříc davu. „Možná že jsem vám dovolil započít revoluci ale této osoby se nedotknete!“ vykřikl jsem směrem k davu. “O čem to sakra žvaním, nic jsem přeci začít nechtěl.“ pomyslel jsem si. Ťal mečem a přeřízl provazy, které Eliu drželi u kůlu. Z náhlé tíhy se mi skoro podlomila kolena. „Jdeme pryč.“ řekl jsem a položil si Eliu na zádech tak aby nespadla. Poté jsem pomalu prošel skrz plameny ale dav, narozdíl od předtím se nerozestoupil. „Nech. Nám jí, proti tobě nic nemáme. To ona může za naše trápení!“ vyřkl rozkazovačně svoji prosbu jeden z mužů co stál přímo přede mnou. Zakroutil jsem hlavou. „Ne, ten kdo za to může se mění v prach. Cožpak jste všichni neposlouchali jeho rozkazy.“ řekl jsem a prstem ukázal na hořící kůl vedle. Ostatní sklopili svůj zrak ale jeden muž ne. „Ale ona se mu mohla vzepřít. Mi ne!“ opět jsem vůči němu zavrtěl hlavou. „A co by se stalo poté? Jednou, možná dvakrát by tak učinila a ten muž by se jí zbavil. Tak jako to dělala ona se svými odpůrci. Teď máte možnost se sami rozhodnout co uděláte. Můžete odejít, můžete udělat novou vládu. Jste volní!“ při těch slovech jsem si přišel divně. Jakoby jsem to nebyl já ale někdo jiný. Nevím zda to poznali či ne že váhám ale z davu proti mě proletělo kladivo, kterýmu jsem se jen tak stačil vyhnout. „Dobře řekli jste si o to.“ řekl jsem a namířil k proti nim dlaň. Z ní následně vyšlehly blesky, který srazili většinu z nich po chvilce na zem. “Tohle jsem nechtěl ale nedali jste mi možnost.“ pomyslel jsem si a prošel mezi těly. Některé z nich se snažili mě chytit za nohu. Jednomu se to dokonce povedlo ale pata mé druhé nohy jej rychle donutila jí pustit.

Elia:
Cítila jsem jeho pocity. Cítila jsem jak jej ten čin naplnil hořkostí. A v tu chvíli kdy se zdálo že jsme dostatečně daleko jsem se mu vytrhla. Ustoupila jsem od něj a opřela o zeď. Než se vzpamatoval jsem se rozběhla ke svému domu, který byl naštěstí nedaleko. Vešla jsem dovnitř, sáhla do krabičky a vytáhla ohlou rukojeť meče. “Teď mám šanci. Je oslabený a určitě se nebude dostatečně koncentrovat na boj. Zabiju jej a naplním tak svůj osud. Pak ukradnu jeho loď a zmizím odsud!“ pomyslela jsem si a tu zaslechla něčí kroky.

Anakin:
„Nedělej to Elio! Nemůžeš mě porazit.“ varoval jsem jí. Nedbala mého varování a zapla meč a okolí, které se už ponořilo do noci, ozářila rudá čepel. “Chce mě zabít.“ pomyslel jsem si když jsem jí pohlédl do očí. „Nemáš šanci, tohle není obyčejná zbraň, se štěstím se sama zraníš.“ řekl jsem v poslední chvilce ale to už se proti mě náhke rozmáchla. S lehkostí jsem odrazil její ránu. „Nemusíš to dělat!“ řekl jsem znovu.

Elia:
„Myslíš že tím že jsi mě zachránil od upálení jsi u mě vyžehlil tohle kolem? Všechno jsi zničil. Zničil jsi mi život!“ vykřikla jsem plná pocitu bezmoci. Naše čepele se opět skřížili, tentokrát však na dýl. „Vím. Měl jsem tušit co se stane. Selhal jsem jako jedi.“ řekl zcela upřímně. „Nemáš ani tušení jaké to je ztratit vše! Všechno co jsi tak nenáviděl ale co ti dávalo aspoň smysl života!“ vykřikla jsem a do očí se mi linuly slzy. Anakin mi pohlédl do očí a v tu chvíli jakoby se vše kolem zastavilo. Na ten jeden okamžik, jakoby se ta mlha rozplynula. A já spatřila veškerou bolest a bezmoc, která jej tak zžírala. V jeho pohledu však nebyl nic než než zcela obyčejný úsměv. Ustoupila jsem a čepel meče pomalu klusla k zemi. Byl to přesně ten pohled člověka co už vživotě ztratil vše. Zcela odevzdaný a bolestný.

Anakin:
Její slova zabolela jako nůž. Ale když náhle ustoupila, bylo v jejích očích náhlé pochopení. Vypl jsem meč a dal jej k opasku. „Půjdem, zbytek obyvatel nás určitě hledá řekl jsem, otočil se k ní zády a rozešel se k místu kde stála moje loď. Věděl pro tu chvíli že mě do zad nebodne. Nebo spíše ne teď.