Popřený instinkt ✔️

1. kapitola

Margot

Nikdy jsem neměla ráda pracovní porady. Ve firmě nás neustále nutili k tomu, abychom se při každé příležitosti vyjadřovali, takže to nakonec dopadlo tak, že jsme jen hulákali jeden přes druhého. Po prvním měsíci v tomhle blázinci jsem se poučila, že stačí jen hýbat pusou a hlasivky si ušetřit. Nikdo to v tom chaosu neměl možnost poznat.

Když jsem ale dorazila na onu poradu, s provinile skleslými rameny, protože jsem měla dvacet minut zpoždění, nikdo ke mně ani nezvedl pohled. V zasedací místnosti nepanoval jen klasický hluk a chaos, ale byl tu cítit dost evidentní konflikt. S pusou pootevřenou údivem jsem přešla k rohu, kde stál věšák a pověsila si na něj kabát. Pak jsem usedla do volné židle a očima vyhledala svou přítelkyni Bridget, která působila stejně zmateně jako já.

,,TICHO, SAKRA!" ozval se hlas vedoucího finančního oddělení, který na sebe díky své obdivuhodné hlasové síle strhl pozornost všech přítomných. ,,Můžete mi vysvětlit, co je tohle za divadlo?"

,,Omlouvám se, Ralphe, došlo tu jen k malému nedorozumění," promluvila má šéfová Samantha po deseti vteřinách napjatého ticha.

,,Ne, žádné malé nedorozumění!" zavrčel postarší muž, kterého jsem za rok svého působení ve firmě Smith Publishing viděla asi jen dvakrát, většinou při řešení zásadnějších věcí. ,,Razantně protestuji, aby se ten člověk vrátil do naší firmy!"

,,Pane Woldane, sám moc dobře víte, že nemáme pádný důvod, aby..." Ať už chtěla Samantha říct cokoliv, nechala to vyznít do ztracena.

,,Tohle je za hranicí veškeré morálky," procedil mezi zuby a poskládal své věci do hnědé tašky. Pak odešel.

,,A tohle snad ne?" prohlásila Bridget a Samantha jí věnovala autoritativní pohled. Pak se podívala i na mě a povzdechla si. ,,Dámy, tohle bude ještě nějakou dobu trvat, klidně se vraťte ke své práci."

Obě jsme se naráz zvedly, já v rychlosti popadla kabát a odebrala se společně s Bridget ke dveřím.

,,Margot?"

,,Ano?" pípla jsem, protože jsem už věděla, co přijde.

,,Příště buď v práci včas."

,,Jistě, omlouvám se," řekla jsem a spěšně zavřela dveře.

,,To mi vysvětli, co to mělo být?"

Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem tomu taky nerozuměla. A jen jsem se modlila, aby firmě nehrozila nějaká vážná krize. Potřebovala jsem si udržet práci. Děsilo mě, že bych přišla o místo.

,,Půjdeš se mnou k automatu? Potřebuju kafe," řekla Bridget, a aniž by čekala na odpověď, chytila mě za ruku a táhla za sebou. Když jsme k němu došly, zpozorovala jsem toho chlapa s hnědou taškou, jak sedí na sedačce vedle výtahu a má hlavu v dlaních. Bridget si odkašlala, asi aby dala najevo, že tu není sám. Chvíli to vypadalo, že mu jsme úplně volné, ale pak se znenadání ozvalo: ,,Za to předtím se omlouvám."

,,Nebojte, my nejsme včerejší. Člověku prostě občas rupnou nervy," řekla Bridget s přátelským úsměvem a zaklela, protože jí poslední mince propadla dolů do jamky. ,,Vidíte? Právě mi taky ruply nervy."

Už jsem se naučila, že Bridget musím brát s rezervou. Navzdory její kousavé poznámce v zasedačce jsem neměla pochybnosti, že má pro něj pochopení.

Oplatil jí úsměv a zalovil v peněžence. ,,Zkuste moji."

Bridget chvíli váhala a pak minci přijala. ,,Děkuji vám za záchranu, bez kafe bych umřela. Hodláte se tam vrátit?"

,,Ne, nehodlám. A nehodlám se už ani vrátit do této budovy, jestli se to nevyřeší jinak."

Chtěla jsem se zeptat, o co vlastně jde, ale Bridget mě předběhla.

,,Nechci o tom mluvit, dámy, ale jedno vám poradím - odejděte odsud."

,,Ale proč?" zeptala jsem se, protože vzbudil mou zvědavost. Tohle bylo fakt zvláštní.

,,Jak už jsem řekl, nechce se mi o tom mluvit."

Krátce jsem se podívala na Bridget, která měla ve tváři stejný zmatek. ,,To naprosto respektuji, ale kdybychom měly odejít, tak k tomu potřebujeme nějaký racionální důvod, nemám pravdu?"

Už se nadechoval k odpovědi, ale pak si jen povzdechl a zmáčkl tlačítko k přivolání výtahu. O několik vteřin později nastoupil a odjel.

,,Hmm, řekněme, že racionálním důvodem k odchodu je jeho rada, abychom odešly," Bridget zavrtěla hlavou. ,,To mi vysvětli, co se to s těmi lidmi občas děje."

Navzdory určitému zájmu bylo dost patrné, že to nebere dostatečně vážně. Jenže já jsem se nechtěla chovat jako hysterka, a tak jsem si řekla, že to pustím z hlavy. Měla jsem lepší věci na práci než se vrtat v něčem, do čeho mi nic nebylo.

**

Kolem čtvrté odpoledne jsem se zvedla od stolu, protože jsem měla hrozný hlad a potřebovala jsem si skočit pro něco malého k snědku. Když jsem se o pět minut později vracela s krabicí plnou čínských těstovin, zastavila mě Emily, náš chodící firemní bulvár, a i když jsem si řekla, že to nechám být, její společnost byla příliš velkým pokušením.

,,Dneska to bylo na poradě zajímavé," nadhodila jsem. ,,všichni tam po sobě štěkali jako psi."

,,Já vím, skoro lituju, že jsem u toho nebyla. Bylo mi jasné, že to bude maso!"

,,Vážně?" zeptala jsem se a trochu se posunula, abych nestála tak blízko u vchodových dveří. ,,Proč ti to bylo jasné?"

,,Ty to nevíš?" nadzvedla dokonale upravené tmavé obočí a potáhla z cigarety. ,,No jo, počkej, vždyť ty jsi tu ještě nepracovala! Před dvěma lety skončil jeden z našich zaměstnanců v psychiatrické léčebně."

Zarazila jsem se. ,,A teď se má vrátit?"

Jen přikývla a obdarovala kolemjdoucího chlapa jedním ze svých oslnivých úsměvů.

,,Tak to by neměl být takový problém, ne? S psychiatrické léčebny nepustí někoho, kdo je na tom pořád ještě špatně."

,,Ať je teď jeho stav jakýkoliv, nic to nemění na tom, že před dvěma lety zabil svoji snoubenku," řekla Emily a zašlápla zbytek cigarety. Pak se na mě podívala a zamračila se. ,,Škoda, je to fakt pěknej chlap."

Když zmizela v budově, zůstala jsem tam ještě několik dlouhých vteřin stát jako opařená .

To má být nějaký blbý vtip?