Popřený instinkt ✔️

6. kapitola

Margot

Pohlédla jsem na šálek horkého čaje a snažila se potlačit emoce. Josh mě přiměl, abych si s ním zašla do firemní kavárny v přízemí. Chtěl mi k tomu všemu povědět víc. Asi ho donutil ten nepopiratelný strach, který se mi zračil v očích. 

Když jsme jeli výtahem dolů, byla jsem tak vděčná, že s námi jeli další lidé, až mi to přišlo směšné, ale nemohla jsem si pomoct. A teď jsem tu seděla naproti chlapovi s příšernou pověstí a usilovně přemýšlela, co mám sakra dělat.

Josh se rozhlédl kolem sebe. Když jsem následovala jeho pohled, došlo mi, že se na nás dívá pomalu každý druhý z přítomných.

,,Ani se nedivím, že tomu věříte. Stádo ovcí je silné stádo."

Málem mi zaskočil čaj. ,,Takže já jsem ovce?"

Podíval se na mě těma pronikavýma očima a lehce se usmál, což působilo hrozně nepřirozeně, protože tak učinil jen ústy, zatímco v očích zůstala prázdnota. ,,Co přesně jste o mně slyšela?"

Spustila jsem z něj pohled a zadívala se na ovocný čaj v bílém šálku. Teplá tekutina měla purpurovou barvu, která do jisté míry připomínala krev. Měla jsem si dát jinou příchuť. ,,Prý jste zavraždil svoji snoubenku a skončil kvůli tomu v psychiatrické léčebně."

,,To je zvláštní, já žádnou snoubenku neměl."

Opět jsem k němu zvedla pohled a do tváří se mi nahrnula krev. Tolik jsem se styděla! ,,Omlouvám se."

,,Byla to moje žena. Tracy. Nikdy jsme nebyli oficiálně zasnoubení, prostě jsme se jednoho dne naprosto spontánně vzali ve Vegas. Moc lidí o tom nevědělo," řekl a lehce svraštil obočí. ,,Ale je fakt, že ta verze se snoubenkou zní trochu víc dramatičtěji. Zabít manželku je hrozný klišé."

Páni, tomu říkám nálož sarkasmu...

,,A co se s ní stalo?"

Nadzvedl obočí. ,,Asi jsem ji zabil, když to tu všichni říkají."

Dával mi najevo, že mu přijdu směšná.

Spěšně jsem se postavila. ,,Raději už půjdu."

Josh mi pohotově sevřel paži, aby mi v tom zabránil. ,,Předávkovala se prášky."

Pohlédla jsem na něj se značnou skepsí. Navzdory tomu, že mě svíral, mi najednou připadalo, že mám navrch. Asi to bylo tím, že on pořád seděl, takže musel zaklonit hlavu, aby na mě viděl. ,,Proč mi to vlastně říkáte?"

,,Ptala jste se."

,,Budete už mluvit přímo k věci?"

Na chvíli zaváhal a pak přikývl. Když pustil mou paži, neochotně jsem přešla zpátky k židli a posadila se. 

,,Nechala mi vzkaz. S dovolením si nechám pro sebe, co v něm bylo. Každopádně mě to dostalo do péče odborníků. Poslední dva roky jsem byl úplně mimo, skoro nic si nepamatuju. Tak to je. Takže pokud se vás od mého příchodu drží myšlenka, že vás podříznu někde v kanceláři, můžete být klidná. Nejsem na takové věci stavěný."

Zadívala jsem se přes jeho rameno na zalidněnou vstupní halu a zavrtěla hlavou. ,,Je mi trapně. Mrzí mě, že jsem těm kecům uvěřila."

,,Nechte to být. Teď se raději zabývejme vaším povýšením."

,,Ještě jsem nic neodsouhlasila," namítla jsem.

,,To je pravda," řekl a kousl se do spodního rtu, což bylo na někoho tak emočně neutrálního až příliš sexuální. ,,ale něco mi říká, že po našem rozhovoru byste si tím mohla být už jistější."

Nebyla jsem si jistější ničím. Vlastně jsem byla ještě více zmatená, protože jsem nějak nedokázala pochopit, že se mi svěřil s něčím takhle důvěrným. Působil na mě jako uzavřená kniha, která se jen tak někomu neotevře. 

Ale možná ho prostě jen děsí, že na to bude úplně sám, tak se přede mnou obhájil, aby si získal mou důvěru, řekla jsem si v duchu a došlo mi, že to zní docela racionálně. On mi prostě jen řekl verzi, za kterou si stojí a nijak zvlášť to nerozebíral. Ale pořád mi nedávalo smysl, proč by se jeho žena předávkovala. Mé podvědomí se mi při tom přemítání hlasitě vysmálo, protože to bylo absurdní. Nemohla jsem přece vědět, jestli měla nebo neměla důvod k sebevraždě. Třeba udělal něco, co ji donutilo vzít si život. Třeba jí zlomil srdce. 

Dalo by se tohle považovat za vraždu?