Popřený instinkt ✔️

13. kapitola

Josh

Neochotně jsem odlepil víčka od sebe a snažil se v tom šeru zorientovat. Byl jsem natlačený na opěradlo gauče a držel drobnou ruku. Neskutečně se mi motala hlava.

,,Margot?" zašeptal jsem a olízl si rty, protože jsem je měl úplně suché. Potřeboval jsem se nutně napít vody. Pracně jsem se přetočil na druhý bok a setkal se s její tváří. Margot byla ponořená do spánku a z lehce pootevřených úst na mě vydechovala teplý vzduch. V tom stísněném prostoru jsem neměl možnost se od ní oddálit, a i kdybych měl, neudělal bych to. Byla tak nádherná! Ty její lehce narůžovělé tváře a tmavě blonďaté lesklé vlasy jí snižovaly věk minimálně o pět let. A ty rty... kruci, ty její rty! Nejradši bych se do nich zakousl. 

Margot se lehce zavrtěla a já se zadrženým dechem znehybněl. Ještě jsem nebyl připravený čelit její pozornosti. Vždycky, když se na mě zadívala na déle než pět vteřin, jsem měl pocit, že mi vidí až do žaludku a to bylo nebezpečné. Nesměla do mě vidět. Jenže já jsem si za to mohl sám. Nikdy jsem neměl dopustit, aby mě políbila nebo abych já políbil ji. A neměla mě vidět brečet. 

Celé dva roky v léčebně jsem si kolem sebe stavěl zeď a snažil se sebe samotného přesvědčit, že až se vrátím do reality, veškeré nevyzpytatelné emoce zůstanou za ní. Skoro jsem si přál být robotem, abych se mohl prostě naprogramovat a nedělat obyčejné lidské chyby.

,,Na co myslíš?" ozvalo se tiše a já k Margot sklopil pohled. ,,Jaký jsem idiot."

Shovívavě se usmála a zavrtěla hlavou.

,,A jak jsi krásná." 

Věděl jsem, že nás ženu do pasti, ale nemohl jsem si pomoct. 

Tentokrát zavrtěla hlavou daleko víc. ,,Přestaň." 

O kousek jsem se k ní přiblížil, takže jsme se teď dotýkali nosy. ,,Asi mě budeš muset donutit."

Margot se zrychlil dech. Bylo dost evidentní, že se v ní odehrává stejný boj jako ve mně. A stejně jako já tenhle boj prohrávala. 

,,Měli bychom pracovat."

,,Nezníš moc přesvědčivě."

,,Taky že přesvědčená nejsem," řekla téměř žadonícím hlasem a sevřela mi obličej v dlaních. Když se naše rty setkaly, projel mi tělem takový nával adrenalinu, že to téměř zabolelo. Bylo to poslední vnitřní varování, že bych ji neměl vystavovat nebezpečí, jenže já musel. Jinak bych se asi opravdu zbláznil. 

,,Tady?" vydechla, když jsem se přesunul tak, aby ona ležela na zádech a jí se nad ní mohl skláněl. Jen jsem přikývl a rychle se zvedl, abych došel ke dveřím a zamkl je. Než jsem ale dostat tu možnost, ozvalo se rázné zaklepání. Se srdcem až v krku jsem se otočil na Margot a ta se rychle zvedla z pohovky, aby si urovnala šaty a rozsvítila lampu na stole.

,,Dále," řekl jsem a snažil se dostat pod kontrolu svůj dech. 

,,Nerada vás ruším při práci, ale potřebovala bych si promluvit s Margot, jde o ženskou záležitost," řekla Bridget netrpělivě a lehce se na mě usmála. 

,,Jistě, nechám vás tu. Stejně si potřebuju odskočit," řekl jsem a vyšel z kanceláře. Na pánech jsem si pak opláchl obličej ledovou vodou a podíval se na sebe do zrcadla. Hlava se mi už motala o něco méně, ale kůže mi díky vzrušení úplně hořela. Poprvé po velmi dlouhé době jsem ve své tváři zahlédnul špetku života. Ta ženská mě dokázala léčit líp než jakékoliv antidepresivum. 

Když jsem se vrátil do kanceláře, Margot seděla u stolu a vypadalo to, že je opět plně ponořená do práce. ,,Klidně už jdi domů. Chci si to tu ještě projet." 

Díval jsem se na její monitorem osvícený obličej. I její tváře hořely. Sjel jsem jí pohledem na hrudník. Přes tenkou látku šatů se jí rýsovaly bradavky. Mohli jsme si namlouvat ledacos, ale oba jsme moc dobře věděli, jak na tom jsme. 

Chopil jsem se propisky a volného papíru, na který jsem napsal svou adresu. Pak jsem vyndal z peněženky pár bankovek a obojí položil před Margot na stůl. ,,Pokud by se ti třeba nechtělo jít domů, až skončíš, tak tady máš mou adresu a peníze na taxíka. Řekl bych, že je to jediný způsob, jak se dostat z téhle slepé uličky. Takže na tebe budu čekat, i kdyby to mělo trvat celou noc."