Popřený instinkt ✔️

2. kapitola

Margot

Od rozhovoru s Emily uběhl týden a ten humbuk už v podstatě utichl. Došla jsem k závěru, že se to nějak vyřešilo a že onoho muže, který vzbudil takovou vlnu emocí, nikdy nespatřím. Nebyla jsem si jistá, jestli můžu věřit, že udělal něco tak krutého. Spíš jsem se držela své verze, že si to někdo vymyslel a šířil jako senzaci, které samozřejmě všichni ochotně uvěřili, protože to bylo něco vzrušujícího a zvráceného. Člověk může skončit v rukou psychiatra i kvůli jiným věcem. Musel to být pouhý výmysl.

Znovu se ozval ten otravný zvuk vrtačky a já si s očima v sloup zacpala uši. Přes víkend se začala  dělat rekonstrukce na chodbách, protože zdi už byly v hrozném stavu a podlahy taky nevypadaly zrovna reprezentativně. Navíc se mělo nainstalovat nějaké nové bezpečnostní zařízení. Těžko říct, co bylo impulzem, i když jsem měla určitou teorii.

Samantha se tu od rána neukázala, což mi značně zkomplikovalo den, jelikož jsem nedostala žádné nové pokyny, takže jsem neměla do čeho píchnout. Během dopoledne jsem několikrát uvažovala nad tím, že se prostě seberu a půjdu domů, ale neměla jsem na to odvahu, takže jsem radši zůstala s otráveným výrazem dřepět na zadku a snažila se ignorovat ten randál ozývající se za dveřmi kanceláře.

Někdo znenadání zaklepal a já sebou trhla. ,,Dále."

Nějaký chlap váhavě nakoukl dovnitř. ,,Dobrý den, kde najdu Samanthu?"

To kdybych věděla...

,,Dnes se ještě neukázala, můžu vám nějak pomoct?" zeptala jsem se a snažila se zařadit si ho. Jeho zelenomodré oči mi byly povědomé, ale neměla jsem důvod přikládat tomu velkou váhu, protože já mívám u spousty lidí pocit, jako bych je znala, přitom se jen podobají někomu jinému.

,,Jsem tu po dlouhé době a pamatuji si, že Samantha měla kancelář tady. Stavím se tedy později, děkuji," řekl a spěšně zavřel dveře.

Samantha tu dřív měla kancelář? Fakt?

Rozhlédla jsem se po malém prostoru a nějak mi to k ní nesedělo. Je posedlá velkými květinami a sem by se vešla sotva jedna. Ještěže já tuto obsesi nemám. Všechny kytky do měsíce usmrtím. Mamka mi dříve říkala, že bych si na květinách měla nacvičit výchovu dětí. Nikdy jsem neměla to srdce, abych jí řekla, co si o tom myslím. Ale jen mezi námi, byla to pěkná blbost. Naštěstí ji to časem pustilo a přestala mě s tím otravovat.

Zakručelo mi v břiše, takže jsem nahmatala v kabelce peněženku a rozhodla se skočit si k automatu pro nějakou tyčinku. Když jsem vyšla na chodbu, otočili se na mě dva řemeslníci, kteří mi věnovali téměř bezzubé úsměvy.

Ježiš.

Trochu vykolejeně jsem jim úsměv oplatila a rozhodla se, že raději seběhnu o patro níž. Musela bych totiž jít kolem nich a to se mi zrovna dvakrát nechtělo. Zatímco jsem sbíhala schody, přemýšlela jsem, co ten chlap od Samanthy potřebuje. Jedna věc se tu o ní totiž moc dobře věděla - vždycky byla na zajíčky. A i když nemám ráda drby,  tomuhle jsem věřila, protože jsem byla několikrát svědkem jejího flirtování s našimi značně mladšími klienty. Obvykle platilo pravidlo, že pokud byl chlap atraktivní a bylo mu pod třicet, Samantha si začala brousit drápy. Ne že bych ji za to nějak odsuzovala, byla to koneckonců její věc, ale stejně mi nedalo přemítat, jestli je i tenhle chlápek její kořistí.

Když jsem měla konečně sváču, napadlo mě zaskočit za Bridget, jenže její kancl se topil ve tmě.

Je dneska vůbec někdo v práci?

Zavrtěla jsem hlavou a neochotně se doloudala zpátky ke stolu. Když jsme se usadila, zjistila jsem, že mám od Bridget dva nepřijaté hovory.

,,Margot?"

,,Ahoj, Bridget, kde jsi? Teď jsem byla ve tvé kanceláři a-"

,,Jsem v nemocnici."

,,Co se ti stalo?"

,,Mně nic, ale ráno po cestě do práce jsem zahlédla Samanthu, jak se svíjí na lavičce a zavolala jí záchranku. Má akutní zánět slepého střeva. Řekla jsem si, že tu s ní zůstanu, protože nemá v New Yorku žádné příbuzné, tak aby se necítila sama."

Zajela jsem si prsty do vlasů, zvedla se a přešla k velkému oknu, ze kterého jsem mimo jiné viděla i na nemocnici, byť byla takhle z dálky úplně miniaturní. ,,Ano, to je pochopitelné. Neměla bych se taky stavit? Stejně se s ní potřebuju domluvit, co je potřeba udělat. Jsem tu dneska tak nějak bezprizorní."

,,Co se týče práce, mám ti vyřídit, že minimálně další dva týdny ji bude zastupovat nějaký Josh Redford."

Nadzvedla jsem obočí. ,,Jakože budu mít dočasně šéfa?"

,,Jo, prý to nejde udělat jinak. Ale jestli tě to uklidní, ráda bych tě upozornila, že bude tím pádem šéfovat i mně."

Ach jo.

,,Dobře, co naděláme... Hlavně ať se dá Samantha do pořádku. A kdy přijde ten... ehm...?"

,,Josh. Měl by se stavit už dnes."

,,A řekla ti o něm něco?"

,,Jo."

Zasmála jsem se, abych trochu odlehčila situaci. ,,Tak povídej, hořím zvědavostí."

,,Je to ten chlap, kterého tu nikdo nechce. Samantha mi dokonce řekla proč, tomu neuvěříš!"

Sevřela jsem mobil pevněji. ,,Ten z léčebny?"

Na opačné straně nastalo ticho. ,,Počkej, ty o tom víš?"

,,Mluvila jsem s Emily. Nechtěla jsem nic říkat, protože mi to přišlo absurdní."

Bridget se znovu odmlčela.

,,Ty tomu snad věříš?" zeptala jsem se a žaludkem mi projel zvláštní pocit. ,,Řekla bych, že jsou to jen kecy."

,,To... to já asi taky, ale ruku na srdce, zamlouvá se ti představa, že teď bude naším šéfem?"