Slova se mi zadrhla v krku a já pohledem propaloval kluky, kteří se mi smáli, jako by mě sprdla máma.
„H-Hyung” otočil jsem se k němu s rudýma tvářema, nacož se on pousmál.
„Bude vadit, když si tady Jeongguka na chvíli vypujčím?” zeptal se slušně a prohlédl si všechny, se kterýma jsem tu byl.
„Máte jen minutu hoši” ušklíbl se Jimin a já ho praštil po ruce.
Taehyung se zasmál a naznačil, abych šel první.
Znovu jsem nabral růžovou barvu a rozešel se o něco dál a on mě následoval.
„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys mě mohl o velké přestávce provést po škole?” zeptal se a v jeho hlase šla slyšet lehká nervozita.
„Jsi tu jediný, u koho alespoň znám to jméno” opřel se zeď a sledoval mě s maličkým úsměvem.
Je pěkný.
Opravdu mu ten úsměv slušel.
„Uh...j-jo jasně” zrudl jsem nad svýma myšlenkama a on si zatleskal.
„Skvěle. Díky Jeonggukie” sáhl mi na rameno a potom odešel do své třídy.
Já tam ještě stál jako blbeček, dokud jsem po sté nezrudl a netočil se směrem, kde byli kluci.
Všichni mě sledovali a ukazovali mi palce nahorů.
Ježíš, vždyť Taeho vůbec neznám, co si myslí?
Že spolu začneme magicky chodit?
Doběhl jsem zase za nima a vydýchaně se opřel o kolena.
„Hmm vybral sis dobře” Namjoon mě poplácal po rameni a já se na něho koukal jak na ducha.
„Ježiš o čem to mluvíš?” zamumlal jsem nechápavě a potom už zazvonilo.
Rychle jseme se rozloučili a já zase sprintoval do své třídy.
ČTEŠ
Never Together
Fanfiction„Znamená to, že ti nemůžu dovolit jít ven" „Nemůžeš mě tu držet, nejsem nějaká věc!" „Jistě, že nejsi! Jsi můj přítel a já vím, že když půjdeš ven, tak se ti stane něco moc špatného..." __ Klasické klišé, když Taehyung s Jeonggukem do sebe "omylem"...
