~5~

322 30 1
                                    

O svačinkové přestávce jsem si sebou vzal jídlo a vyšel na chodbu, kde jsem do někoho zase narazil.

Naštěstí jsem ale vše měl zavřené, takže se nic vážného nestalo.

„Jé promiň, pořád do sebe narážíme” uslyšel jsem hluboký smích a já na chvíli zvedl hlavu, abych viděl Taehyhngův obličej.

Posbíral jsem svoje věci a zvedl se.

Až teprve teď jsem si všiml, jak menší oproti němu jsem.

Stydlivě jsem se usmál a on mi úsměv oplatil.

„Tak? Kam půjdeme?” probudil mě že snění a já se skoro plácl do čela.

„Ehm m-můžeme jít do parku a potom na střechu? Ale nevím, jestli to stihneme tuhle přestávku. Anebo víš co? Teď půjdeme na střechu a na obědě do toho parku, protože tam je na oběd dost lidí, tak že tak” on se nad mojí řečí a hyperaktivitou zasmál a rozcuchal mi vlasy.

„Jsi roztomilej” uchechtl se a já s rudýma tvářema sklopil hlavu k zemi.

„Půjdeme teda?” já zakýval hlavou a vyšel jsem jako první. On pravděpodobně věděl, kde je východ a jeho třída, takže jsem ho vedl, i když se celou dobu snažil být vedle mě.

Byl jsem teď trošku nervózní, ale i tak jsem po cestě stihl říkat, jaká třída je na co.

Po chvíli jsem začal zápasit se svojí svačinkou, abych si mohl rozdělat brčko u pitíčka, ale akorát jsem tak vypadal jako blb, když mi to všechno popadalo.

„Ukaž” povzdechl si a dřepl si k mým věcem dřív, než já.

Krabičku s jídlem si nechal u sebe a mlíčko mi podal.

Tiše jsem poděkoval a teď už normálně si to rozdělal.

Popíjel jsem své nejoblíbenější pití na světě a pekelně se snažil nesrkat, abych před ním nevypadal jako prasátko.

„Uhm... Taky sem prý mají dostavět výtah, protože tu je dohromady střední a vysoká škola,” začal jsem a ukázal na konec chodby, kde nic nebylo, jenom plastové okno.

„A všichni se na ty schody nevejdou, takže tu je dosti problémů” usrkl jsem si a při další otázce to skoro omylem vrátil brčkem zpátky.

Never TogetherKde žijí příběhy. Začni objevovat