Never Together

~21~

„Pořád bys chtěl spát?” zeptal se Tae, když jsme se konečně zase potkali a tentokrát pomalu se mnou chodil po chodbě, asi abych znovu neusnul.

V tichosti jsem přikývl a nechtěně si zívnul.

„Jseš roztomilej” rozcuchal mi vlasy a ruku potom jen spustil kolem mých ramen.

Slabě jsem zčervenal, ale tentokrát mě jeho slova neovlivnila tolik jako obvykle, jelikož moje smysly byly pořád trochu otupené nedostatkem spánku.

„A víš, že jsi i opravdu hodně pěkný?” pokračoval v tom jeho pochvalném monologu.

Všechno co říkal působilo tak strašně hezky přirozeně.

Jako kdyby jen jeho myšlenky pronikaly ven, aniž by si toho všiml, což nebyla pravda, protože mluvil přímo na mě.

Bohužel jsem nebyl schopen mu taková slova oplatit. Podle mého by to vyznělo akorát tak trapně.

No a tak jsem místo toho zastavil, lehce se natiskl na jeho hruď a ruce mu dal kolem krku.

On ze sebe vydal tichounké awh a rukama mi sklouzl na pas, který pevně objal a já byl tak donucen se maličko zvednout na špičky.

Obličej mi zabořil do krku a takhle jsme tam stáli dobré dvě minuty.

První jsem se odtáhl já a ukázal svoje králičí zoubky.

„Jo, teď jsem si vzpomněl,” Pleskl se do čela a povzdechl si.

„Chtěl j sem se zeptat, jestli máš odpoledne zase čas? Chtěl jsem s tebou jít do jedné kavárny... Mají tam celkem dobré kávy, tak jestli bys chtěl?” zeptal se trochu nervózně, na což jsem se učil uculil.

Je roztomilé, jak je vždycky nervózní, když mě zve ven po škole.

„Kávu nepiju, ale rád s tebou půjdu” na to se Taehyungův obličej doslova rozzářil „Já taky nepiju” zasmál se a znovu se rozešel po chodbě.

Okamžitě jsem ho doběhl a celou dobu i tak nějak hupskal. „V kolik?” zeptal jsem a sledoval, jak mě periferně sledoval a jeho úsměv se rozšířil.

Má krásný úsměv.

„Hm, co takhle kdybych přišel ve čtyři? Mohli bychom jít i do parku nebo tak” navrhnul a já hned souhlasil.