Never Together

~10~

Další přestávku na chodbě bylo trochu víc lidí než předtím. Nijak zvlášť mi to nevadilo, protože se stejně všichni učili, ale byl jsem kolem Taehyunga malinko víc stydlivý...

„Co si normálně dáváš ty na oběd?” zeptal se a za ruku mě přitáhl k sobě, abych se vyhnul starším holkám, než jsme byli oba.

Lehce jsem zrůžověl a i tak, že chodba už byla více méně volná, se držel v jeho blízkosti.

Pěkně voněl.

„Uhm...mě je to celkem...jedno, s-stačí mi cokoliv, co není školní kuchyně” malinko jsem se zahihňal a přitiskl se na jeho bok, když kolem prošly další holky.

Taehyung se zasmál a chytil mě kolem pasu, přičemž mě ped sebou přehodil na druhou stranu.

Není to tak, že se holek bojím...

Ale jo, bojím.

Krev se mi znovu nahrnula do líček a já sklopil pohled k zemi.

„Nechceš se kdyžtak sejít i odpoledne?” optal se zničeho nic a potom se hřbetem ruky, nejspíš omylem, otřel o tu moji.

Trošku jsem zpanikařil, ale ten pocit se mi líbil, takže jsem ruku ještě víc posunul k němu a tak jsme se o sebe otírali skoro pravidelně.

„K-Klidně j-jo” bože, proč pořád koktám?

Rozcuchal mi vlasy a zničeho nic zastavil. Já jsem ještě ušel pár kroků, než mi to došlo a zastavil i já.

Otočil jsem se na Taehyunga, který v kapse hledal telefon.

„Dáš mi svoje číslo?” mrkl na mě a já s vydechnutím a sklopením červeného obličeje kopl do neviditelného kamínku.

„Mám to brát jako ne?” zeptal se poněkud sklamaně a já rychle hlavu znovu zvedl a zakroutil jí.

Rychle jsem mu mobil vytrhl z ruky a našel si svůj.

„Co jako děláš?” zasmál se a stoupl si přede mě, aby viděl co dělám, i když vzhůru nohama.

Neodpověděl jsem mu a na svém telefonu si našel svoje číslo.

Je to trapné, ale já si svoje číslo nepamatuju.

Ani nevím proč, ale vždycky to spletu.

A jemu rozhodně omylem cizí dát nechci.

On najednou vydechl, že pochopil a nechal mě to opsat.