Naučíš mě to?

11. Kapitola

„Pořád mě držíš za ruku.“ Řekl znenadání Yoon Gi, když jsme čekali na autobus. Vyděšeně se na něj podívám. Má sklopený pohled na své boty.
„Vadí ti to?“ Zeptám se opatrně. Pomalu zvedne hlavu a podívá se mi do očí.
„Nevadí. Čekal jsem, že to bude vadit spíš tobě.“ Uhne pohledem na první možný objekt. Křičící dítě.
„Nevadí mi to. Klidně tě budu držet za ruku celý den, pokud by jsi chtěl.“ Hyung se na mě otočí a lehce usměje.
Přijel autobus a já Yoon Giho zavedl na volná místa.
„Běž k oknu“ řeknu mu pouze a pustím jeho ruku. Lehce ho chytím za paži a popostrčím, aby si sedl. Hyung si sedne a ruce vloží do klína. Sednu si vedle a opět ho chytnu za ruku. Propletu si s ním prsty. Bělovlásek se na mě překvapeně podívá. Pouze se usměju a položím si hlavu na jeho rameno. Po chvíli ucítím, že si svoji hlavu opřel o moji.

~~~

Probudí mě drkání do ramene. Okamžitě otevřu oči. Spatřím bělovláska, jak se vyděšeně dívá směrem na mě.
„Usnul jsi a já si teď tak úplně nejsem jistý jde jsme.“ Promluví opattne. Podívám se z okna.
„Já vím kde jsme. Pojď.“ Zvednu se ze sedačky a Yoon Giho si držím v těsném závěsu. Vystoupíme na nejbližší možné zastávce.
„Omlouvám se, že jsem usnul.“ Podívám se na hyunga.
„To je v pořádku.“ Stiskne mi pevněji ruku.
„Tak se alespoň projdeme, ne? Nejsme zad tak dalejo. Navíc si to můžeme zkrátit přes park.“ Navrhnu a hyung přikývne. Vyrazíme spolu, ruku v ruce z kopce po široké ulici, kde chodí miliony lidí denně. Dojdeme k přechodu, kde máme k našemu štěstí zelenou. Přejdeme tři malé uličky a dojdeme k parku. Chci vejít, ale Yoon Gi se najednou zastaví a naše ruce se rozpojí. Ohlédnu se na něj s tázavým pohledem. Yoon Gi stojí skoprnělý na místě a dívá se na jedno místo. Podívám se tím směrem. Uvidím skupinku chlapců. Poznám tam kluka ze čtvrtého ročníku, který zmlátil Yoon Giho. Poznám i spoustu jeho přátel. Jeden kluk mezi nimi je mi však neznámý. Je i o dost mladší než ostatní. Přejdu k bělovláskovi a zastíním mu tak výhled. Podívá se na mě skleněnýma očima. Přejdu blíž a lehce ho obejmu.
„Pojďme“ zašeptám mu do ucha. Hyung mě chytne za ruku a vydáme se pryč z parku.

~~~

Celou cestu se chci Yoon Giho zeptat jestli ten kluk, byl Lee Woo Soo. Ale jeho výraz mi napovídá dost jasně. Když přicházíme k našemu domu Yoon Gi mě zastaví trhnutím za ruku. Otočím se na něj. Lesknou se mu oči.
„Ho Seoku asi ti došlo, kdo byl ten kluk s Woo Hyunem hyungem a ostatními.“ Sklopí pohled, abych neviděl jeho slzy, které se přehouply přes okraj a teď volně stékají po jeho tvářích. Neváhám ani vteřinu a vtisknu si ho do objetí.
„Není nic špatného na tom jestli ho stále miluješ.“ Yoon Gi se mi v objetí uvolní a obejme mě nazpět.
„Já k němu už nic, ale nic necítím. Je to pro mě už cizí člověk.“ Schová mi hlavu do ohbí krku.
„Tak proč brečíš?“ Zeptám se nechápavě.
„Protože se bojím. Bojím se, že bude jako Woo Hyun hyung. A ublíží osobě na které mi záleží.“ Pohladím ho po vlasech.
„Nemusíš se bát. Budu tě chránit, když to bude potřeba.“ Odtáhnu se od něj a za ruku ho vedu do domu.
„A tej osobě na, které ti záleží.. měl by jsi jí to říct.“ Usměju se.
„Jo, někdy jí to řeknu.“ Povzdechne si a nechá se vtáhnout dovnitř.