Naučíš mě to?

7. Kapitola

Za půl hodiny vycházíme z domu zcela svěží. Od doby co jsem Yoon Gi hyungovi nabídl, že máme v koupelně ústní vodu, aby jsme nemuseli ještě k němu domů se mnou neprohodil ani slovo.
Přemýšlím jestli jsem mu něco řekl nebo udělal...? Nějak urazil?
Ke škole to máme ještě kousek cesty, tak si nebudu dělat závěry ve své hlavě a raději se zeptám.
„Hyung? " Začnu rozhovor.
„Prosím neříkej mi tak. " Odbije mě jinou věcí. ‚Nechce, abych mu říkal hyung? '
„Proč bych neměl? " Optám se tedy nechápavě.
„Jsi sympatický to uznávám. Takže nechci, aby jsi mi tak říkal. " Pousměje se na mě.
„Děkuju." Pokloním se mu za chůze. „No a Yoon Gi? Můžu mít otázku? " Zeptám se nejistě. Zkoumavě se na mě podívá.
„Podle toho co to bude zač. " Odvětí mi.
„Provedl jsem ti něco? Nebo jsem ti něco řekl? " Se skleslým hlasem spomalým i krok při chůzi.
„Ne. Proč se ptáš? " Podívá se na mě překvapeně.
„Já jen.. že od doby co jsme vycházeli jsi se mnou neprohodil jediné slovo." Sklopím hlavu. Připadám si trapně.
„Nemusíš se mnou nijak víc mluvit pokud nechceš... Jen mě to mrzí. Jsem zvyklý si s někým stále povídat, klidně i sám se sebou, ale ty ke mně stále mlčíš. No snažím se říct, že bych chtěl aby jsme byli přátelé.." odmlčím se. Nevím co víc dodat. Mám pocit, že ve slovech k Yoon Gimu se pořád opakuji.
„Měl jsem takové tušení, že už podle tebe jsme přátelé Ho Seoku" promluví zpětně. Zvednu na něj hlavu a zajiskří mi očička.
„Jsi jediný člověk, kdo dobrovolně chce být v mé přítomnosti. Nechci o tebe přijít i když se tak možná stane. " Promluví a já se na něj opět nechápavě podívám. Jen zakroutí hlavou, že nemá smysl to vysvětlovat.
„Takže přátelé? " Zeptám se nadšeně. Hyung přikývne a já se mu vrhnu do objetí.

~~~

Ve škole se rozdělíme a každý jdeme ke své skříňce. Když si přeházím své věci z tašky do skříňky a zpět podle rozvrhu hodin, neovládnu se a podívám se směrem, kde má skříňku Jung Kook. Je tam. Opřený o svoji skříňku a vybavuje se s nějakým klukem. Když si všimne mého lítostivého pohledu znejistí. Raději odvrátím pohled a vydám se rychlejší chůzí ke své třídě.
Rychle zajdu dovnitř a posadím se na své místo. Ucítím jak se mi začínají tvořit slzy. Schovám obličej do dlaní a zhluboka se nadechnu.
„Jsi v pohodě? " Uslyším vedle sebe. Sundám si ruce z obličeje a podívám se na něj. Bělovlásek stojí vedle mě a nepatrnou starost má vidět v očích. Pouze přikývnu.
„Kdyby něco... " začne znovu Yoon Gi.
„Jsem v pohodě. " Přeruším ho. Nic mu do toho není. ‚Ah. Teď zním, jako on. '

~~~

U nás doma mě Yoon Gi hyung opět doučuje. Z jeho slov to chápu asi třikrát líp.
„Dáme si přestávku ať se ti nezavaří mozek. " Řekne hyung znenadání.
„Fajn." Přikývnu a dopočítám nějakou divnou slovní úlohu.
„Můžu se na něco zeptat? " Promluví na mě opět, když podtrhávám konečný výsledek.
„Jen pokud se budu taky moct na něco zeptat. " Podívám se mu do očí a usměju se.
„Jasně.. jak jinak, že? " Uchechtne se. „Co ti dnes ve škole způsobilo ty slzy?"
Zeptá se nakonec. Sklopím pohled.
„Byl to Jung Kook, mám pravdu? Viděl jsem tě, že ho pozoruješ. " Zvednu k němu hlavu a zadívám se mu do očí.
„Tak strašně mi chybí" promluvím znenadání. Nečekal jsem sám od sebe, že mu to řeknu. „On tu pro mě byl a ukázal mi co je to pravé přátelství. A teď.. když ho nemám každý den na blízku, mi strašně chybí. " Slzy mi začaly téct kvantem. Nedaly se zastavit. Co jsem nečekal bylo, že by Yoon Gi ke mně přešel a sevřel mě v náručí. Byl jsem za to rád. Omotal jsem mu ruce kolem pasu a stále mu brečel do ramene. Yoon Gi nás oba zvedl na nohy a i s mým brekem dotáhl do mé postele. Lehl si tam se mnou v objetí. Kvůli pocitu úzkosti a slzám jsem toho moc nevnímal a tak jsem i ignoroval polibek do vlasů, který mi byl dán, než jsem usnul.