Po večeři přemluvám Yoon Giho, aby tu ještě přespal.
On nakonec svolil a tak teď ležíme vedle sebe v posteli snažíc se usnout.
„Nemůžu usnout“ promluvím do ticha.
„Ani já“ odpoví mi bělovlásek.
„Co si zahrát otázky?“ Navrhnu mu a otočím na něj svou hlavu.
„Jak chceš...“ řekne neutrálně.
„Tak začni“ navrhnu přičemž se zadívám na strop.
„Fajn..ehh... Kde máš tátu?“ Zeptá se s první otázkou přímo na tělo.
„Nevím, neznám ho. Odešel od mámy, dřív než jsem se narodil.“ Povzdechnu si. Je mi mé matky líto.
„Promiň“ pípne bělovlásek.
„Mně to nevadí“ řeknu upřímně.
„Máš sourozence?“ Zeptám se pro změnu já.
„Ne“ zkrátí svoji odpověď. „A ty?“ Zeptá se rovnou na další otázku.
„Ne“ odpovím stejně.
„Jaký máš vztah s rodiči?“ Zeptám se lehce zvědavě.
„Žádný“ odbyje mě.
„Cože?“ Otočím se na něj celým tělem a snažím se o jeho pozornost a odpověď.
„Teď jsem se měl ptát já.“ Uchechtne se Yoon Gi. V jeho hlase však slyším bolest.
„Neodbíhej od tématu.“ Napomenu ho. Yoon Gi si pouze povzdechne.
„Když jsem našim oznámil, že jsem gay.. nevzali to tak, jak jsem doufal. Máma se kvůli tomu dost opíjela a nadávala mi. Každý den jsem slyšel věty, jaká jsem špína a špatný potomek. Nevadili mi ty nadávky. Zvykl jsem si na ně. Táta mě kvůli tomu dost mlátil. Takže jsem musel používat make-up na zakrytí. Měl jsme tak lahvičku na týden.
Když se naši však začali hádat už i mezi sebou, házeli na sebe vinu proč jsem takový.. tak jsem prostě utíkal. Několikrát jsem ani nespal doma, ale jim to bylo jedno. Po delší době se o mě přestali zajímat a dělali, že neexistuju.“ Dokončí svůj monolog a i přes tmu v pokoji zahlédnu jeho skleněnky. Přesunu se k němu blíž a obejmu ho kolem pasu. Hlavu si položím na jeho rameno. Yoon Gi mě obejme nazpět a svůj obličej schová do mých vlasů.
„Mám tě taky rád. A nechci tě ztratit.“ To je to poslední co slyším, než mě uvítá černota.
~~~
Ráno se probudím v dosti pevném objetí. Bělovlásek je na mě přilepený celým tělem. Svírá mě tak pevně, jako by se snažil mne rozdrtit. Ve výrazu na jeho tváři, která spočívá na mé hrudi, však vidím spokojený výraz. Rukou mu projedu vlasy a snažím se znovu usnout. Někdo mi však zaklepe na dveře. Zvednu svoji hlavu a hyung se pouze ošije. Nezvaná osoba otevře dveře a vstoupí dovnitř.
„Ho Seoku mohl bys...“ Máma ztichne uprostřed věty. Vyvalí své světlé hnědé oči, div jí nevypadnou.
„Pššš!! Teď ne, mami. Yoon Gi ještě spí.“ Mávnu rukou, kterou mám volnou směrem ze dveří, aby odešla. Máma se šibalsky ušklíbne a potichu odejde.
Zoufale si oddechnu.
„To budu vysvětlovat ještě dlouho.“
„Ehm...mhmm... a co jako?“ Promluví hyung. „Dobré ráno jinak.“ Odtáhne se ode mě s narůžovělýmy tvářemi.
„Dobré i tobě.“ Usměju se na něj. „No, před chvílí tu byla jaksi moje máma. A viděla, jak jsme leželi.“ Yoon Gi vykulí oči, ale hned poté se začne moc červenat.
„Neboj nějak jí to vysvětlím.“ Poplácám ho po rameni.
„Asi bych už měl jít.“ Promluví znenadání hyung odměřeným tónem.
„A nechceš se, alespoň najíst?“ Zeptám se nejistě.
„Ne.“ Yoon Gi vstane, posbírá si svoje věci a za chvíli už slyším jen bouchnutí dveří.
~~~
Byl jsem lehce mimo po tom co Yoon Gi hyung ráno tak vypadl. Na zprávy mi nepodepisoval a tak jsem si v udělal názor, že odešel kvůli pozornosti mé mámy.
Momentálně ležím na gauči a moje máma chystá večeři.
Na svém mobilu projíždím sociální sítě, ale nic nového či zajímavého jsem tam nenašel.
Ahojte, vy co si toto čtete, tak jsem ráda a oznamuji vám, že kapitoly budou opět vycházet více než méně >.<
ČTEŠ
Naučíš mě to?
FanficŽivot. Slovo, které si každý představí jinak. Smrt. Většina si ji spojuje s bolestí. Ta má ale nebyla. Umíral jsem a osoba, do které jsem se zamiloval, mě držela za ruku. Moc ale předbíhám. Řeknu vám příběh o klukovi, který mi přišel obyčejný. Ale n...
