Po naší poslední hodině mě čekal oběd. V jídelně jsem si vyzvedl oběd a chtěl jít na své tradiční místo. K mému a Jung Kookovu stolu. Vedle Jung Kooka však seděl už někdo jiný. Ztráta ho asi nebolela tak jak mě. Vydal jsem se tedy hledat volný stůl, kde bych si mohl v klidu sníst svůj oběd. Stůl jsem našel na opačné straně jídelny než obvykle sedávám. Pohodlně jsem se usadil a začal jíst.
„Co tu chceš? “ Promluvil na mě něčí známý hlas. Vzhlédl jsem na osobu a spatřil kluka ze čtvrtého ročníku, co včera Yoon Gi hyungovi způsobil tolik bolesti.
„Chci se v klidu najíst když dovolíš. “ Pokračoval jsem v nevšímání si ho a pustil se znovu do jídla.
„Tak ale ne tady. “ Odstrčil mi tác s jídlem, který spadl ze stolu.
„Tohle je náš stůl. “ Pokračoval a rozmáchl se rukou po klucích, kteří ho mezitím došli a stáli za ním.
„Váš stůl? Super! A ukážeš mi účtenku? Že bych si taky jeden z mnoha tady koupil... “ začnu vtipkovat i přesto, že mi zničil můj oběd. On ke mně však přejde, odhodí tác někam na stůl a chytí mě pod krkem.
„Lee Woo Hyun!! “ Slyšel jsem z dálky učitelův hlas a to ho donutilo, aby mě pustil. Já se měl okamžitě k odchodu. Doučování čeká.
~~~
Čekal jsem na Yoon Giho hyunga u východu ze školy. Tady by jsme se neměli minout. Spatřil jsem ho za chvíli. Kráčel jako král depky. Tudíž jako on. Kupodivu došel dobrovolně až ke mně a zastavil se.
„Můžeme jít? “ Zeptal se jako první.
„Jo, jasně! “ Odpovím okamžitě.
Vydáme se tedy na cestu ke mně domů. Po cestě je hrobové ticho a mně to přijde až nezvykle trapné. Snad poprvé nevím jak začít konverzaci.
„Proč jsi dneska neřekl tvému kamarádovi, že jsem gay? Předpokládal jsem, že to uděláš. “ Začne v ten okamžik znenadání Yoon Gi hyung konverzaci. Asi už vím co se mu honilo hlavou.
„Nemám oprávnění na to šířit tvoje soukromý. Nesnáším, když to někdo dělá. Je jen tvoje věc jestli se někomu svěříš nebo ne. Navíc tvé tajemství znám omylem.“ Usměju se na něj. Yoon Gi hyung mi úsměv mírně oplatí.
„Děkuju. Moc milých lidí neznám.“ Opět se pokusí pousmát, což je mi lehce nezvyklé. ‚Co se stalo s tím Yoon Gim hyungem? ‘
„Měl by jsi to dát nějak dopořádku se svým kamarádem. Klidně ti, sice trochu s nucenou, ochotou pomůžu. “ Zamračí se mírně a já se uchechtnu.
„Jung Kook už místo mě má náhradu, takže žádné starosti. A co, že jsi se rozhodl být na mě milý? “ Zamyslím se nad ztraceným kamarádem i nad osobou kráčející vedle mě. Do toho spatřím náš dům.
„Nerozhodl. Jen nerad něco někomu dlužím. “ Řekne odtažitěji.
„Ty mi něco dlužíš? “ Řeknu nechápavě.
„Kvůli mně tě opustil Jung Kook. Chci ti pomoct, aby jste byli zase přátelé. “ Oznámí mi, když se zastavíme, před domem, kde bydlím.
„Ono se to nějak spraví. Teď pojď dál. “ Odemknu a Yoon Gi hyung udělá váhavý krok přes práh.
„Neboj, nikdo tu není. “ Uklidním ho a on mě sežehne pohledem.
~~~
„Takže? Co všechno chceš doučit?“ Odloží si hyung svůj batoh.
„No vše co jsme zatím probírali mi nějak nejde do hlavy. “ Poškrabu se na zátylku.
„To bude na dýl... “ povzdechne si Yoon Gi hyung a posadí se na postel.
„Začal bych tím z čeho budeme v nejbližší době psát test. “ Zmateně jsem zamrkal a začal přípravovat papíry a tužky.
„No tak alespoň máme odrazový místo. “ Yoon Gi si lehce prohrábl vlasy a sedl si na zem.
„Tak jdeme doučovat. “ Zvolal a snažil se znít i vypadat natěšeně. Přisedl jsem si k němu a dával co největší pozor.
ČTEŠ
Naučíš mě to?
FanfictionŽivot. Slovo, které si každý představí jinak. Smrt. Většina si ji spojuje s bolestí. Ta má ale nebyla. Umíral jsem a osoba, do které jsem se zamiloval, mě držela za ruku. Moc ale předbíhám. Řeknu vám příběh o klukovi, který mi přišel obyčejný. Ale n...
