Po další hodině jsem se rozhodl zajít za Yoon Gim. Věděl jsem, kdo to je, ale nikdy jsem s ním osobně nemluvil. Možná jsme se nanejvýš pozdravili..
Stoupl jsem si k jeho lavici.
„Ahoj Yoon Gi hyung. " Promluvil jsem na něj. On ležel s bílou hlavou položenou ve svých rukách. Po mém oslovení zvedne hlavu a podívá se na mě.
„Mohl bych s tebou mluvit? " Začnu si mnout ruce.
„O čem?" Řekne lehce otráveně.
„Potřeboval bych doučit matematiku.. a ty máš z matematiky skvělé známky. Takže naučíš mě to? " Podíval jsem se na něj žádoucím pohledem.
„Ne... " zaboří si svojí vyperoxidovanou hlavu opět do rukou a vypadá to, že se chystá spát.
„P-proč? " Zakoktám se.
„Nemám na tyhle věci čas ani náladu." Zamumlá do rukou. Otočím se tedy a vydám zpět ke svojí lavici.
~~~
Konec dne jsem zakončil tělocvikem. Z tělocvičny jsem odcházel jako poslední. Od tělocvičny už bylo zhasnuto a tak jsem šel v mírném šeru. Moje oči si naštěstí rychle přivykli. Najednou se ozvala rána z vedlejší chodby. S ránou přišli i hlasy. Nedalo mi to a šel jsem se podívat. Jen jsem nakoukl za roh do vedlejší chodby a první čeho jsem si všiml byl hlouček kluků. Okolo někoho stáli a co chvíli do něho kopali. Oběť jsem poznal. Odbarvené bílé vlasy měl spadané do zkrvaveného obličeje.
„Už máš dost buzno!?" Křikl jeden z nich. Neznal jsem ty kluky jménem. Byli ze čtvrtého ročníku.
„Myslím, že by jsme měli buzničce ještě trochu poupravit obličejík. " Řekl jiný a posadil bělovláska. Držel ho při manévru za černé tričko a tak s bělovlasým chlapcem bouchnul o skříňky. Z kapsy si vytáhl kapesní nůž a přiložil mu ho k obličeji.
Netuším proč ani jak, ale rozběhl jsem se mezi tlupu kluků a oběť. Všichni do jednoho se na mě zmateně podívali. Obzvlášť konkrétní osoba na zemi.
„Nechte ho být. " Zastoupil jsem jim cestu k bělovlasému chlapci.
„Woo Hyun hyung, pojď. Už je zřízený dost. " Promluvil některý na toho s nožem. Ten na mě jen zavrčel jak nějaký pes a i se svojí partou odešel. Já se otočil k chlapci, který stále spočíval na zemi. Zády se opíral o skříňky a měl privřené oči. Krev mu tekla z nosu i z roztržených úst.
„Jak ti je Yoon Gi hyung? " Zeptám se starostlivě.
„Proč se staráš? " Promluví odtažitě. ‚Proč je takový? '
„Protože jsi můj spolužák a nikdy bych ti nic zlého nepřál. " Promluvím na něj otevřeně.
„Co všechno jsi viděl? " Zeptá se najednou se zájmem.
„Od kopanců. Ale slyšel jsem, že ti nadávají do buzny.. " odmlčím se.
„Mají na to právo" řekne ochraptěle.
„Nikdo na to nemá právo! I kdyby jsi byl gay, takhle by ti nadávat neměli. " Řeknu mu přísně. Yoon Gi na mě pozvedne své tmavé obočí a znenadání se i lehce pousměje. Bylo to jen na vteřinu.
„Děkuju" mírně se v sedě ukloní.
„No tak už pojď. Ošetřím ti ty rány. " Pomůžu mu vstát a vydáme se ke mně domů.
ČTEŠ
Naučíš mě to?
FanficŽivot. Slovo, které si každý představí jinak. Smrt. Většina si ji spojuje s bolestí. Ta má ale nebyla. Umíral jsem a osoba, do které jsem se zamiloval, mě držela za ruku. Moc ale předbíhám. Řeknu vám příběh o klukovi, který mi přišel obyčejný. Ale n...
