S Yoon Gim jsme se opět uvelebili v mé posteli. Pustili jsme si film na mém notebooku. Yoon Gi si lehl na záda a notebook si položil na břicho. Za hlavu si zmuchlal polštář, tak aby viděl. Bude ho šíleně bolet za krkem. Chtěl jsem si lehnout vedle, ale dostal jsem lepší nápad. Sedl jsem si na postel a zády se opřel o zeď.
„Ty se nechceš dívat?“ Zeptal se mě zmatený Yoon Gi. Usmál jsem se nad jeho zmateným obličejem.
„Ale jo, chci. Musíš, ale blíž ke mně.“ Znovu se na něj usměju.
Yoon Gi jen kývne hlavou a přeleze s notebookem vedle mě. Položí notebook, aby si mohl sednout vedle mě. Já si ho však přitáhnu k sobě na klín a donutím ho, aby si lehl. Yoon Gi zmateně zvedne hlavu a zadívá se mi do očí. Otevře pusu, že by chtěl něco říct.
„Jdeme se tedy koukat?“ Předběhnu ho s otázkou. Pouze kývne, odvrátí hlavu a notebook si položí opět na břicho. Spojíme ruce na jeho hrudi a hyung zapne film.
~~~
Film skončil a já cítím, že osoba ležící na mně usnula. Opatrně jsem dal notebook co nejvíc stranou. Chtěl jsem hyunga opět oběhnout, ale on se sám přetočil a obejmul mne.
Jeho ruce obepínaly můj trup. Aniž bych věděl co dělám, začal jsem si ho prohlížet. Neodolal jsem a začal ho hladit ve vlasech.
Jeho bílé vlasy jsou tak jemné. Začal jsem mu je různě čechrat. Yoon Gi se ke mně více natiskl. Prohlédl jsem si znovu jeho malé tělíčko. I když je starší než já, je hrozně maličký.
‚Ah hyung. Co to se mnou děláš?‘ Pomyslel jsem si. Myšlenku jsem však zahnal opět do tajných koutů mé mysli. Objal jsem Yoon Giho a po chvíli také usnul.
~~~
Probudila mě zima. Otevřel jsem oči a první čeho si všiml, že bělovlásek u mě neleží. Posadil jsem se a rozhlédl. Všiml jsem si ho, jak sedí u mého stolu, na točící se židli. Něco psal na papír.
„Hyungu. Bál jsem se, že jsi odešel.“ Přejdu trochu k němu. Otočí se na mě a schová papír. Zmateně se na něj podívám.
„Neboj. Pořád jsem tady.“ Usměje se od ucha k uchu, tak že jsou mu vidět i jeho bílé zuby.
„Udělej to znovu“ řeknu, když se Yoon Gi přestane usmívat.
„Co myslíš?“ Zeptá se nechápavě a nakloní hlavu mírně do strany.
„Usměj se. Chci vidět tvůj plný úsměv.“ Přejdu až k němu. On si strčí papír do kapsy od kalhot.
„Doufám že nevadí, že jsem si půjčil papír.“ Řekne trochu zaraženě.
„Nevadí a teď se prosím usměj.“ Poprosím ho znovu. Chytím ho u prosby za paže.
Yoon Gi se se sklopenou hlavou usměje. Za bradu mu zvednu hlavu.
„Máš krásný úsměv.“ Řeknu, když se vzpamatuju z jeho úsměvu. Vypadá jako gumový medvídek.
„Proč si to myslíš?“ Zeptá se nechápavě.
„Neusmíváš se moc často, ale když se usměješ.. tvůj úsměv je jedinečný, významný a krásný.“ Zkusím to shrnout, protože z toho úsměvu taju na místě.
Hyung s červenými tvářemi sklopí hlavu. Obejmu ho, aby jsem ho jen tupě nepozoroval.
„Co kdyby jsme se šli ven projít?“ Navrhnu mu a odtáhnu se.
„Já měl za to, že chceš celý den být v posteli?“ Řekne s ironií v hlase hyung.
„To jo, ale taková procházka nám taky neuškodí.“ Křivě se na něj usměju.
„Tak dobře. Jen.. nepůjčil by jsi mi něco na sebe? Nechci mezi lidi ve zmuchlaném oblečení.“
„Jasně vyber si ze skříně co chceš.“ Zatáhnu ho před skříň.
„Děkuju“ špitne a začne se štrachat v mé skříňi.
Jako další kapitolu, bych chtěla vydat ten charakter ask. Odpovědělo k mému údivu dost lidí a děkuju moc za to 💜❤️
ČTEŠ
Naučíš mě to?
FanfictionŽivot. Slovo, které si každý představí jinak. Smrt. Většina si ji spojuje s bolestí. Ta má ale nebyla. Umíral jsem a osoba, do které jsem se zamiloval, mě držela za ruku. Moc ale předbíhám. Řeknu vám příběh o klukovi, který mi přišel obyčejný. Ale n...
