Naučíš mě to?

10. Kapitola

Ve škole hodiny plynuly relativně rychle a já už i s hyungem kráčel k nám domů. V hlavě mi celý den vrtá ta nevyřčená otázka. Chci se ho už zeptat, ale nevím jak... U mě v pokoji, kam jsme během několika málo minut dorazili si s Yoon Gim připravujeme na doučování. Všechno máme připravené a Yoon Gi se usadí na zem.
„Tak jsem přemýšlel...“ spustím svojí celodenní otázku.
„Nad čím?“ Nadhodí mi Yoon Gi hyung.
„O historii. No pro lidstvo je třeba důležitý, kdo první vynalezl žárovku a kdo byl první na Měsíci. To je pro lidi důležitý.. ale.. mě tak napadlo... Že pro některý lidi může být důležitý i to, kdo byl jeden z prvních homosexuálů, kdy byly první pride průvody a tak různě.“ Pochodoval jsem po pokoji a rozhazoval rukama mezitím co mě Yoon Gi sledoval s otevřenou pusou.
„Stalo se ti něco?“ Zeptám se opatrně Yoon Giho. On mírně potřepe hlavou a promne si oči.
„Jak tě něco takového napadlo?“ Zeptá se lehce rozpačitě.
„Sám nevím. A chci to vědět a chci, aby jsi to věděl i ty.“ Yoon Gi se usměje a skloní hlavu. Ruměnce na jeho tvářích si však stihnu všimnout.
„Hyung notak bude to zábavné. Zajdeme jen do knihovny.“
„A co doučování?“ Zeptá se naoplátku.
„Ty jsi mi už navždy přednější. Přede vším.“ S těmito slovy ho chytnu za ruce a vytáhnu do stoje.
„Dost pochybuju, že na tohle téma najdeme něco v knihovně, ale když jinak nedáš.“ Pustí moje ruce a jde ke dveřím od pokoje.
„Něco najdeme, uvidíš.“ Chytnu za ruku a vyjdu s ním z pokoje.

~~~

Za ruku jsem šel s Yoon Gim po ulici směrem k autobusové zastávce. Knihovnu mám od domu celkem daleko. Yoon Gi byl nejdříve zmatený, když jsem ho znovu chytil za ruku, ale nic nenamítal. Jen si se mnou propletl prsty.
„Yoon Gi co vlastně děláš ve volném čase?“ Začnu se vyptávat při cestě na zastávku. Je nedaleko. Na konci ulice, kde bydlím a kde právě jdeme.
„Jak se to vezme. Většinou pracuju nebo odpočívám.“ Řekne trochu znuděně sám sebou.
„Pracuješ? Jak to stíháš se školou.“ Podívám se na něj vyjukaně.
„Mám zatím jen poloviční úvazek. Po maturitě bych tam chtěl, ale nastálo.“ Očividně nad svojí budoucností dost přemýšlel.
„To je fajn. Já nikde nepracuju. Maximálně o prázdninách si chodím přivydělat. Zajišťuje mě jinak máma.“ Dojdeme na zastávku a ani ne do pěti minut je tam linkový autobus.
Yoon Gi se posadil na zadní sedadlo k oknu a já hned vedle něho.
„Jsem unavený. Nejraději bych spal.“ Zavře hyung své oči a zakloní hlavu.
„Až se vrátíme z knihovny můžeš se prospat. Klidně i přespat.“ Bělovlásek zmateně otevře oči.
„Rozmyslím se podle toho v kolik se vrátíme.“ Odpoví jen. „Můžu se opřít?“ Zeptá se s mírným ruměncem.
„J-jo.“ Zakoktám se v odpověď. Hyung si toho nevšímá a položí si svoji hlavu na mé rameno.
„Vzbuď mě až tam budeme.“ Obmotá si ruce kolem mé paže a během vteřiny usne.

~~~

Když už se blížíme k zastávce ke knihovně, začnu lehce šťouchat do hyunga, aby se probral. Začal na mě nevraživě mžourat.
„Už tu budeme.“ Usmál jsem se na něj.
„Nespal jsem ani deset minut.“ Zamručí hyung a zvedne se z mého ramene. Ruce však nechá propletené. Nijak mi to nevadí.
Jen co přijedeme na příslušnou zastávku, ruku v ruce vystoupíme. Lidé na nás podivně zírají, ale nikdo nic nenamítá.
Knihovna je hned před silnici. Přejdeme tedy přes přechod a oba zatlačíme do velkých dřevěných dveří se zlatou klikou. Vejdeme do menší chodby. Má bílé stěny s dřevěným obložením. Je zde pověšeno pár obrazů a na zemi jsou vázy s květinami. My však pokračujeme ke skleněným dveřím se zlatou koulí jako klikou, abychom vešli do centra budovy.
Jen co projdeme dveřmi pohled se nám naskytne na malou a upravenou recepci spolu s oddělením pro čtenáře a o kousek dál byl koutek s přístupem na internet. Všude jinde byly regály plné knih. Bylo to tu obrovské.
„Půjdeme asi na recepci ne?“ Otočím hlavu na Yoon Giho. Ten jen kývne, aby dodržoval stanovené ticho. Přejdeme spolu k recepci, kde je paní ve středním věku a oblečená v pracovní uniformě, vlasy smotané do drdolu. Víc mi připomínala letušku než knihovnici. Ucítil jsem, jak mi Yoon Gi stiskl víc ruku. Stisk jsem mu oplatil a poté promluvil.
„Dobrý den, mám otázku jestli tady nemáte nějaké spisy o historii homosexuálů, noona.“ Paní za recepčním pultem se na mě podívá jako na blázna.
„Nedělám si z vás legraci, noona.“ Pokusím se být co nejvíc zdvořilý.
„Zde v knihovně žádné takové spisy nemáme. Ale na internetu něco určitě najdete.“ Pokusí se mile usmát.
„Můžete si informace vyhledat zde pokud chcete.“ Žena ukáže na prázdná místa u počítačů.
„Ne, děkujeme. My to zvládneme doma. Nashledanou.“ Uklonili jsme se a jali jsme se čekat na autobus.